Názory

Jana Straková: V českém školství chybí důvěra. Inkluze ji tam může vrátit

Analytička Jana Straková zkoumá spolu s kolegy z Univerzity Karlovy už roky české školství. Znepokojuje ji vysoký počet odkladů nástupu do prvních tříd, rostoucí množství výběrových veřejných a privátních škol i raketově se zyvšující počet rodičů, kteří základní školu pro své dítě velmi pečlivě vybírají. Česká škola musí projít velkou změnou a důležitým nástrojem, který ji v tom pomůže, je podle ní inkluzívní přístup.

 

Strakova_Jana

Jana Straková vystudovala elektroniku a optiku a pedagogiku. Koordinuje výzkumný tým předškolního vzdělávání v šestiletém projektu CLoSE, který se zaměřuje na vztahy mezi dovednostmi, vzděláváním a výsledky na trhu práce . Působí na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Zodpovědnost za vzdělání každého dítěte nese škola

V září dorazí do českých tříd více dětí s různými speciálními potřebami. Cílem je, aby se v základním proudu vzdělávalo více dětí společně. Tento fakt překvapivě silně rezonuje v české společnosti i médiích. Jak se stalo, že tak odborné téma, jakým je inkluze, vzbudí tolik kontroverzí?

Příčin je celá řada. V první řadě se nedostalo odborné ani rodičovské veřejnosti včasného vysvětlení, na jaké nedostatky současného stavu zaváděná opatření reagují, proč systém potřebuje změnu a co má být jejím konečným cílem. Pedagogy ani širokou veřejnost se nepodařilo pro myšlenku inkluzívního vzdělávání získat. Vidím zde určitou paralelu s kurikulární reformou, kdy se také málo pracovalo s postoji pedagogů. Často si myslíme, že k tomu, aby se systém změnil, stačí, že vydáme nařízení. Ale pokud nejsou učitelé o smysluplnosti změn přesvědčeni, hrozí nebezpečí, že je budou provádět pouze formálně a že ve skutečnosti nepřinesou žádoucí efekt.

Z pohledu zvenčí a médií to vypadá, že pedagogové jsou proti inkluzi dlouhodobě…

Poslední roky jsme byli svědky velmi emotivního diskurzu hlavně mezi tzv. příznivci inkluze  – povětšinou lidmi z neziskového sektoru, aktivisty a odpůrci inkluze – speciálními pedagogy. Aktivisté obviňovali speciální pedagogy, že inkluzi nechtějí, protože se bojí, že jim budou zrušeny jejich speciální školy, ve kterých dlouhá léta pracují. Speciální pedagogové namítali, že aktivisté vůbec nevědí, o čem mluví, protože nikdy neučili a s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami nemají žádnou osobní zkušenost. Diskuse byly zcela beznadějné, protože v nich nedocházelo k žádnému posunu. Pro českou společnost je podle mého názoru dosti typická neschopnost hledat společná východiska a konsenzuální řešení, zde byl tento nedostatek zcela zřejmý. A za této situace se přistupovalo k novelizaci školského zákona. Pak už bylo velmi jednoduché přes spřátelené rodiče dodávat odstrašující příklady z praxe a tím vzbudit poměrně slušnou paniku v širší společnosti.

To je diskuze odborná. Proč ale taková panika na straně širší veřejnosti?

Postoje odborné obce a veřejnosti se příliš neliší a ani jedna strana inkluzívnímu vzdělávání nikdy příliš nepřála. Více než 80 % učitelů i rodičů se dlouhodobě domnívá, že je dobré rozdělovat děti do škol podle studijních předpokladů, neboť v diferencovaném systému probíhá vzdělávání efektivněji. To se týká jak vzdělávání dětí v základních školách praktických, které slouží dětem, které mají s učením nějaké problémy, tak ve školách výběrových, které slouží dětem nadaným. Tento přístup u nás má také velké zastání u akademické obce a elit, které formují názory společnosti. Pravděpodobně se na něm podepsala i historická zkušenost se socialistickou jednotnou školou.

Výzkumy však ukazují, že v diferencovaném systému efektivněji vzdělávat neumíme. Vždy na něj doplácejí žáci v nevýběrových větvích a rozdělování nikdy neprobíhá podle studijních předpokladů, ale spíše podle rodinného zázemí žáků. Škola navíc nemá jenom vzdělávací funkci ale také důležitou funkci socializační. Podle mého názoru je pro vývoj společnosti důležité, aby složení tříd kopírovalo složení společnosti. Jen tak se děti naučí žít pohromadě. Škola má také zcela zásadní úlohu při utváření sdílených hodnot. To vše ale od škol vyžaduje něco úplně jiného, než na co se dosud primárně zaměřovaly.

Chce se po nich inkluze. Co to tedy je?

Inkluzivní přístup vychází z předpokladu, že každé dítě je schopné se učit. Každý máme své limity, ale ty dopředu neznáme, proto nemá smysl se jimi dopředu nechat omezovat. Je třeba se soustředit na to, aby každý žák ve vzdělávacím systému plně rozvinul svůj potenciál. K tomu nejlépe dochází v přirozeném vrstevnickém kolektivu, kde se od sebe mohou děti učit navzájem, přičemž vzdělávání musí být zorganizováno tak, aby vycházelo vstříc rozmanitým potřebám každého dítěte. Z toho vychází, že zodpovědnost za vzdělávání každého dítěte nese primárně škola. Učitelé musí spolupracovat s rodiči, protože spolupráce s rodiči je pro efektivní vzdělávání důležitá, ale škola se musí snažit plně rozvíjet každé dítě. Dítě nadané, které má doma podnětné prostředí, i takové, se kterým se rodiče doma nepřipravují. U nás jsme vždy vycházeli z toho, že zodpovědnost za vzdělávací výsledky dítěte nese v první řadě rodina. Rodina má motivovat, učit se s dítětem, připravovat pomůcky podle pokynů paní učitelky. Když rodina nefungovala, měli jsme za to, že se nedá nic dělat. Inkluzívní přístup spočívá mimo jiné v tom, že škola je zodpovědná za kvalitní vzdělávání každého dítěte i za to, že se bude dítě ve škole cítit dobře. To je obtížný a dlouhodobý úkol, který mění u nás zažitý pohled na úlohu školy a vyžaduje, aby učitelům byla poskytnuta velká podpora.

Lidé propadli panice

Rozebíráme hlavně tuzemskou společnost. Jak se v případě inkluze postupuje v zahraničí?

Diskuse o inkluzívním vzdělávání probíhá ve všech vyspělých zemích a na cestě k inkluzívní škole jsou jednotlivé vzdělávací systémy různě daleko. Máme k dispozici řadu ukazatelů, podle kterých můžeme na situaci v jednotlivých zemích usuzovat. Například z hlediska podílu žáků vzdělávaných v základních školách praktických se řadí Česko mezi evropskými zeměmi na 3. místo po Belgii a Německu. V ČR je ve školách mimo hlavní vzdělávací proud vzděláváno přibližně 3,5 % dětí, v severských zemích je to méně než 1 %. Česko tradičně vykazuje v mezinárodním srovnání silnou závislost výsledků vzdělání na rodinném zázemí a vysoké rozdíly mezi školami z hlediska složení jejich žáků a vzdělávacích výsledků, které dosahují. Čeští učitelé se také vyznačují vysokou nedůvěrou v to, že žáci chtějí ve škole dosahovat dobrých výsledků, a ve své schopnosti své žáky motivovat. To vše ukazuje, že inkluzívní přístup potřebujeme, ale že nás čeká ještě mnoho práce.

Tématu inkluze se chytili i mnozí protiuprchličtí aktivisté a politici. Podobně je tomu v Německu, kde je boj proti inkluzi jedním z témat krajně pravicové strany Alternativa pro Německo. Jak poznamenalo téma inkluze spojení s tzv. uprchlickou krizí?

Různí lidé, kteří se pro mne z nepochopitelných důvodů těší v české společnosti úctě, a ona jim popřává sluchu, se stavěli k otázkám přijímání uprchlíků identicky negativně jako ke vzdělávání dalších dětí v hlavním vzdělávacím proudu. Lidé propadli panice a témata se bohužel propojila. Mimochodem Německo i Rakousko mají podobně nastavený školský systém jako my, ale ve snižování vzdělanostních nerovností docílily již řadu úspěchů. Jsou přitom v nesrovnatelně obtížnější situaci, neboť mají vysoký podíl přistěhovalců, jejichž vzdělávání přirozeně klade na vzdělávací systém vysoké nároky. ČR má z tohoto pohledu se svými 2,6 % občany narozenými mimo země EU, 1,5 % Romů a po Islandu a Norsku 3. nejnižším podílem obyvatel žijících pod hranicí chudoby k podobným krokům luxusní podmínky.

Častým argumentem pro zavedení inkluze je, že je prospěšná pro všechny. Jak?

Počítá s tím, že v jedné třídě jsou různé děti s rozmanitými potřebami a na ty musí způsob výuky reagovat. To znamená, že systém je nastaven tak, aby vycházel vstříc všem dětem a efektivně je vzdělával. A pokud se školy naučí takto pracovat, pak je to bezesporu výhodné pro všechny. V běžných českých školách je řada dětí, které neumíme efektivně vzdělávat, přestože nemají žádné intelektové hendikepy ani poruchy chování, ale mají třeba nějaké osobní zvláštnosti, potřeby, specifická nadání… Náš vzdělávací systém není na tyto rozmanité potřeby nastaven. Učitel rozdíly mezi dětmi mnohdy přehlíží, protože organizovat výuku tak, aby je zohledňovala, není jeho povinnost (dítě se musí přizpůsobit škole) a také to v současné době není v jeho možnostech. To, že náš systém neumí reagovat na potřeby dětí, vidíme např. na vysoké míře odkladů, která je v mezinárodním srovnání naprosto nebývalá. V některých vzdělávacích systémech chodí děti do školy, když je jim šest let, a vzdělávací systém se o ně postará. První třída a priori počítá s tím, že děti jsou různé a na různém stupni vývoje a dokáže výuku zorganizovat tak, aby byla pro všechny užitečná. Když říkám zorganizovat, tak myslím opravdu zorganizovat, protože není možné, aby učitel pak byl na všechno sám.

Zkušenosti ukazují, že když si škola připustí zodpovědnost za to, že se naučí efektivně vzdělávat všechny děti, kvalita učitelů se zvyšuje. Učitelé získávají nové dovednosti, stávají se citlivější k potřebám dětí a postupně se učí na ně reagovat. To znamená, že se stávají lepšími učiteli.

To znamená do každé třídy alespoň jednoho asistenta pedagoga?

Cest k zajištění kvalitního inkluzívního vzdělávání je hodně a jsou velmi rozmanité a nemusíme je všechny nově vymýšlet, neboť se můžeme inspirovat v zahraničí a také v našich školách, které již inkluzívní přístupy aplikují. Nějakou podporu bude učitel schopen poskytnout sám, když bude schopen dovedně aplikovat například skupinové vyučování, v něčem mu může pomoci asistent, v něčem jiném odborník na vzdělávání dítěte s určitými problémy, psycholog, etoped. Ti musejí být ve škole k dispozici. Důležitá je spolupráce učitelů navzájem a spolupráce s dalšími aktéry. Na tu ovšem učitelé potřebují prostor. Začlenění různých dětí do běžné výuky také může vypadat velmi různě. Například některé děti se mohou zúčastnit na některé předměty společné výuky a v jiných se mohou vyučovat individuálně. Rozhodovat vždy musí zájem dítěte. Tedy cesty jsou různé, pomoc rozmanitá, ale na začátku musí být víra v to, že inkluzívní přístup je smysluplný a dosažitelný. A také důvěra všech aktérů v to, že společně za spolupráce rodičů a odborníků se podaří najít pro každé dítě optimální vzdělávací model.

V současné české školství rodiče nevěří?

Rodiče zjevně školám a učitelům nedůvěřují. Kdyby jim důvěřovali, nevěnovali by takovou péči výběru školy pro své dítě. Vzhledem k tomu, že na počátku povinného vzdělávání jim jde primárně o to, aby se jejich dítě mělo ve škole dobře, nevěří tomu, že učitelé budou schopni se o spokojenost jejich dítěte automaticky postarat. Mají pocit, že to musí zajistit sami, výběrem školy, výběrem konkrétní paní učitelky. Zároveň ovšem učitelé nevěří rodičům, že je v jejich vzdělávacím úsilí podpoří, že s nimi „potáhnou za jeden provaz“, a mají pocit, že si vymýšlejí a mají neopodstatněné nároky. Také mají často velkou nedůvěru ke svým žákům. Na těchto základech se těžko staví efektivní spolupráce.

Systém, který zohledňuje potřeby každého dítěte, musí být hodně drahý?

Do školství by se u nás v každém případě mělo investovat více, než se do něj investuje. Česko patří k vyspělým zemím s nejvíce podfinancovaným primárním vzděláváním a s nejnižšími platy učitelů. Peníze sice všechny problémy nevyřeší, ale bez masívních investic se podle mého názoru nedá docílit nápravy. Peníze jsou důležité již proto, aby učitelé uvěřili, že si společnost jejich práce cení a považuje ji za důležitou.

Rodiče často zakládají vlastní školy nebo vyučují děti doma, stávají se raději sami učiteli. Roste i tento fenomén?

Ano. Rodiče zakládají vlastní školy, roste poptávka po privátním školství, rodiče si stále častěji připlácejí za různé služby, třeba výuku angličtiny, v systému veřejného školství. Tento vývoj má řadu stinných stránek. Například rodičovské školy nejsou vždy schopny poskytovat dětem kvalitní vzdělání a kvalitní výchovu. Diferenciace v systému veřejného školství pomocí přijímacích zkoušek a placených služeb je pro většinu vyspělých zemí nemyslitelná. Například v severských zemích jsou i soukromé školy pro děti bezplatné, aby byly dostupné všem rodinám bez ohledu na jejich finanční situaci. U nás se naopak  finančně diferencuje i předškolní vzdělávání, kde rodiče mohou volit pro děti kroužky, přičemž některé školky poskytují kroužky bezplatně a v jiných jsou ceny mnohdy takové, že si je řada rodin nemůže dovolit.

Toto vše by mohla změnit inkluze?

Inkluze by mohla významně napomoci pozitivním změnám. Může významně přispět ke zvýšení kvality českých škol a jejich schopnosti efektivně vzdělávat všechny děti. To znamená, že může oslabit nutnost výběru a s tím také diferenciaci společnosti.  A o té bychom se měli bavit. Debata o inkluzi především ukázala, že česká společnost velmi tápe v otázce sdílených hodnot. Například zpochybnila snahu usnadnit lidem s hendikepy maximální zapojení do normálního života. Pokud chceme napomáhat soužití zdravých lidí s lidmi s hendikepem a různorodých společenských skupin, musíme se to naučit už ve škole.

 

 

 

 

 

 

Kateřina Čopjaková

Názory

Ali Al Sudani: Pro Američany jsou uprchlíci něco jako baseball nebo apple pie

Spojené státy americké řídí největší přesidlovací program na světě – každý rok přestěhují na své území asi 85 000 lidí. Úřady je vybírají přímo v uprchlických táborech – a předtím, než je přesídlí do USA, je podrobují rozsáhlým bezpečnostním prověrkám. Ali Al Sudani – sám imigrant, řídí vládní integrační program pro uprchlíky, kteří jsou přesidlování do nejlidnatějšího texaského města Houston.

 

AliAlSudani

Ali Al Sudani přišel do Texasu z Iráku v rámci přesidlovacího programu americké vlády. Dnes řídí pod hlavičkou Interfaith Ministries for Greater Houston vládní integrační program pro uprchlíky, kteří jsou přesídlováni do Houstonu. Většina z nich přichází ze Středního východu a z Kuby. Jak konkrétně přesidlování vypadá si přečtěte v boxu „USA přesidlují nejvíce lidí na světě“. Mezi léty 2004 a 2009 pracoval pro Člověka v tísni v Iráku jako tlumočník a později jako manažer capacity building projektu v místní nevládní organizaci.

Znal jsem Maegan, tak jsem šel do Texasu

V Česku máme velkou debatu o kvótách pro přesídlování uprchlíků v rámci Evropské unie. Češi, Maďaři, Poláci a Slováci jsou striktně proti nim. Fungují kvóty i v USA?

Kvóty pro počet uprchlíků příchozích do USA určuje každoročně prezident. Existuje deklarace, která říká, kolik uprchlíků bude přesídleno z určitých oblastí, jako jsou Střední východ, Afrika nebo Asie. Uprchlík, který zná někoho ve Státech, kdo se za něj může zaručit, směřuje za ním do stejného města. Například já znám Maegan, která žije v Texasu, protože jsem s ní kdysi pracoval, šel jsem proto do Texasu. Uprchlíci, kteří nikoho neznají, si mezi státy nemohou vybírat a pokud opustí zemi, která je přijala, mohou být posláni zpět nebo mohou zůstat na novém místě, ale bez nároku na jakoukoliv státní podporu.

 Ale pokud se jedná o uprchlíky, kteří žijí v uprchlickém táboře a možná jej nikdy neopustili, jak mohou znát někoho ve Státech, kdo se za ně zaručí?

Také církve a různé spolky se mohou zaručit. Církve obvykle sponzorují uprchlické rodiny, které ve Státech nikoho neznají. Když za námi přijde “církev”, že chce někoho takového podpořit, my jim vysvětlíme, co to obnáší, a potom čekáme na potvrzení, že uprchlická rodina přijíždí.

Zaručit se znamená, že ta osoba na sebe bere odpovědnost za část nebo za všechny náklady spojené s pobytem uprchlíka nebo to spíš znamená pomáhat uprchlíkům vypořádat se s novou situací, trávit s nimi čas a ukázat jim okolí?

Vlastně to může znamenat oboje. Pokud se jedná o zavedenou iniciativu nebo spolek, např. církev nebo komunitu, můžeš se postarat o část nákladů, např. platit pár měsíců nájem nebo pomoc se zařízením bytu. Ale pokud je člověk sám nebo pouze v malé skupince osob, kteří chtějí dělat dobrovolníky, můžou být mentorem pro uprchlickou rodinu. Potom s uprchlíky „jenom“ tráví nějaký čas, učí je, ukazuje jim okolí.

Pokud uprchlík nezná řeč a zvyklosti života v USA, může mít tendence držet se lidí se stejným kulturním zázemím. Nevede tohle k vzniku paralelních společností nebo ghett (vyloučených lokalit)?

Máme několik východisek integrace, které tomuto jevu mohou předcházet. Jedním z nich je škola, dalším zaměstnání. Také občanská angažovanost je důležitý aspekt integrace. Kromě toho se snažíme uprchlíky umísťovat sice do jedné oblasti, ale na různá místa ve městě. Na druhou stranu si také myslím, že na začátku je dobré být v kontaktu se svou komunitou, člověku to může hodně pomoc. My jako agentura jsme zodpovědní zprostředkovat kontakt mezi uprchlíky a dalšími lidmi, např. těmi, kdo se za ně zaručují, abychom si byli jistí, že uprchlík se má možnost seznámit s kulturou a místními specifiky, aby nedošlo k vyloučení.

Tvrdíte, že komunity migrantů stejného původu mohou na začátku hrát pomocnou roli v integraci uprchlíka. Můžete být konkrétnější?

Zapojujeme dříve příchozí uprchlíky do naší práce jako dobrovolníky. Mohou se stát také mentory a průvodci nově příchozích, protože si prošli stejnou cestou a ví, s čím se nově příchozí potýkají a co potřebují. Takhle zapojujeme všechny – uprchlíky-nováčky i ty, kdo se již ve Státech narodili a vyrostli tam – všichni mohou pomáhat.

 

94 % uprchlíků je do 6 měsíců soběstačných

V Česku uprchlíkům není dovoleno pracovat po mnoho měsíců. Mnoho lidí věří, že uprchlíci pracovat nechtějí a přicházejí si jenom užívat. Jak integrujete příchozí uprchlíky na trh práce ve Státech?

To je vlastně jádro pudla toho, o co se snažíme, je to pro naši práci naprosto zásadní. Uprchlíci, kteří dorazí do Států, jsou legální od prvního dne, kdy přistanou na letišti. Je jim hned dovoleno pracovat. Uprchlíci obvykle začínají pracovat od dvou do šesti měsíců po příjezdu. 94% uprchlíků je do šesti měsíců po příjezdu soběstačných – a tady nemluvím jenom o Houstonu, toto je praxe v celých Státech. Uprchlíci si nepřijíždí užívat, přijíždí, aby podpořili své rodiny, protože to jsou hrdé individuality, chtějí se cítit být součástí komunity, ve které žijí.

Pokud existují překážky v některých evropských zemích, ať už je to v Česku či jinde, myslím, že je potřeba udělat nějakou reformu, jak tyto lidi na pracovní trh dostat. Pokud je přistěhujeme, musíme si být jistí, že jim bude umožněno pracovat a to bez všech těch řečí jako “nechtějí pracovat, přišli si užívat”. Musí existovat příslušné zákony a potom těmto lidem musíme umožnit najít si práci, poslat je do firem, které budou profitovat z toho, že u nich budou tvrdě pracovat lidé, kteří chtějí zajistit sebe a své blízké.

 

Bez názvu

 

Jaké druhy zaměstnání uprchlíci obvykle zastávají a jak se daří jejich začlenění na pracovní trh?

Příchozí nejprve potřebuje hlavně jakoukoliv zkušenost s prací v Americe, kterou mohou získat kdekoliv. Obvykle tak pracují v průmyslu, ve výrobě, v pohostinství – např. v hotelech. Máme také kvalifikované klienty, máme inženýry, kteří nepracují jako inženýři, ale alespoň pracují ve strojírenství, ale získají zkušenosti a mohou se rozvíjet. Potom si mohou dodělat vzdělání a získat příslušná osvědčení, aby mohli pracovat ve svém oboru.

Pokud se bavíme o integraci: Jsou v USA místa, o kterých byste mohl říct, že se tam integrace uprchlíků a migrantů nezdařila a proč si myslíte, že k tomu došlo?

Myslím, že tohle říct nemůžu, protože já osobně žádné takové místo ve Státech neznám, kde by integrace byla obtížnější než jinde. Ale můžu Vám říct, jak mohou vznikat potíže. V případě že místní nejsou připraveni pomáhat, nejsou součástí procesu integrace, nejsou otevření, potom integrace může být pro nově příchozí obtížná. Úspěch vždy záleží na spolupráci obou stran – jak na nově příchozích, kteří se musí chtít nechat integrovat, tak na starousedlících, kteří musí být otevření, provázet nováčky a ukázat jim, co je pro komunitu důležité udělat.

Tedy pokud starousedlíci nejsou k nově příchozím otevření, může to integraci znemožnit. Proto bych se ráda zeptala: všiml jste si, že ve Státech vzrůstá strach, xenofobie a islamofobie od té doby, co se Donald Trump uchází o prezidentský úřad?

No, jsou zde lidé a kandidáti, kteří jsou proti migraci a proti uprchlíkům a vystupují tak, aby oslovili voliče. Jsou tu ale také lidé, kteří se staví proti tomuto trendu, sepisují prohlášení, ve kterých zdůrazňují, že Spojené státy jsou zemí, která stojí na svobodě vyjadřování, svobodě tisku, svobodě shromažďování a ochraně proti mučení. A všichni, kdo vystupují proti těmto svobodám, ti nejsou pravými Američany. Nakonec si jsem jistý, že Američané se rozhodnou správně, až budou volit nového prezidenta.

V Česku je společnost rozdělená a tak je to i v Německu – mnoho lidí pomáhá více než kdykoliv předtím, ale na druhé straně dochází také ke žhářským útokům proti uprchlíkům. Je to podobné ve Státech?

Když se blíží volby, v každé demokratické zemi lidé více vyjadřují své názory. Ti, kteří nás podporují i ti, kteří stojí proti nám. Zatímco vidíme nárůst islámofobie ve Státech a Evropě, vidíme také lidi, jako jsou dobrovolníci, kteří se drží svého přesvědčení a svých hodnot, ať už jsou motivováni svou vírou nebo právě hodnotami, v něž věří, a nebo jsou jednoduše jenom humánní – a co je správné, zvítězí. My jako lidské bytosti nemůžeme svou tvář odvracet od lidí, kteří utíkají před pronásledováním na Blízkém východě a hledají lepší život, protože to není pro nikoho snadné – být uprchlíkem. Nikdo nechce být vytržen ze své země a své kultury a vydat se do Států jenom proto, že se chce podívat, jak to tam vypadá.

A my jako rozvinuté země, my bychom se měli postavit této výzvě, protože co se děje na Blízkém východě nebo i jinde má přímý vliv na Evropu nebo USA. Takže vedle vzestupu islamofobie můžeme sledovat i vzestup opačných hnutí. Německo je dobý příklad – hraje hlavní roli jako příjemce uprchlíků v Evropě. Také v USA se stále více a více lidí aktivizuje a začíná s pomocí uprchlíkům. Máme čtyřikrát více sponzorů, donátorů a podporovatelů, než v tuto chvíli potřebujeme. Přihlásilo se nám tolik lidí, náboženských skupin i občanských sdružení, kteří se chtějí zaručit za nějakého uprchlíka, že musíme vytvářet čekací listiny.

I lidé, kteří nejsou nezbytně rasisté nebo xenofobové, mohou mít prostě strach, protože do jejich sousedství přicházejí uprchlíci a oni neví, jak se s touto novou situací vypořádat. Snažíte se také uklidňovat jejich obavy, a pokud ano, jak to děláte?

Pořádáme lokální setkávání. Organizujeme setkání, kam zveme všechny zainteresované významné představitele zdravotnictví, vzdělávacího systému, radnice atd. Školíme je, mluvíme s nimi o uprchlících, dbáme na komunikaci. Nechceme, aby někdo z představitelů nebyl informován o tom, co se děje v jeho komunitě.

Všiml jste si, že se stalo, že někteří zprvu nejistí a uzavření lidé změnili své názory poté, co uprchlíci dorazili? Může zde hrát roli strach z neznámého?

Tady musíme říct, že uprchlíci nejsou ve Státech ničím novým. Jde o něco hluboce zakořeněného v této kultuře a zemi, uprchlíci jsou pro Američany tak běžní jako baseball a apple pie. To je to, kdo jsme my, uprchlíky vítáme od chvíle, kdy program začal, abychom předešli dalšímu holokaustu. A já si myslím, že my nesmíme dopustit žádný další holokaust, z historie a našich chyb se musíme poučit a musíme předejít tomu, aby se historie opakovala. Bohatství a zdroje máme, a když se chce, tak to jde.

Je třeba být optimistou

To, co jste řekl, mi připomnělo nedávnou situaci v Česku, kdy se vrchní zemský rabín na místě pomníku obětem holokaustu ohradil proti řeči předchozího mluvčího, který se stavěl proti uprchlické pozice. Rabín řekl: “Během druhé světové války lidé neumírali jenom vinou nacistů, ale také vinou zemí, které nepřijímali židovské uprchlíky…”

Přesně tak a podobné je to i u nás v Houstonu.  Židovská kongregace nedávno věnovala 12 tisíc dolarů na pomoc uprchlíkům a řekla: „Chceme, aby tyto peníze byly použity na pomoc přesídleným syrským rodinám.”

 Lidé, kteří jsou proti přijímání uprchlíků, často používají argument, že se jedná převážně o mladé muže, kteří by radši měli zůstat doma a bojovat proti teroristům za osvobození své země. Je tento argument ke slyšení také ve Státech?

Myslím, že to není racionální argument. Zaprvé – ze země neutíkají všichni, jsou také lidé, kteří zůstávají a dělají vše, co je v jejich silách v boji proti teroristické ideologii a teroristům. Je to stejně hloupé jako tvrdit, že uprchlíci nepotřebují pomoc, protože mají chytré telefony. Svět se stále mění a v roce 2016 není stejný, jako byl v roce 1945. Chytré telefony jsou pro přežití nezbytné. Nechceme také rozbíjet rodiny tvrzením, že mladí muži mají zůstat a bojovat a my budeme přijímat jenom ženy a děti. Nechceme dopustit další genocidu, protože budeme lidi nutit zůstat ve válce proti ISIS.

 Vy jste také přišel do Států z Iráku. Jak jste se této výzvě postavil a měl jste nějaké negativní zkušenosti s rasismem nebo xenofobií?

Můžu Vám říct, že je potřeba mít správný přístup; musíte tvrdě pracovat a být optimistou. Spojené státy jsou zemí neomezených možností. Navíc má předchozí práce pro Člověka v tísni mě připravila na práci v neziskovém sektoru. Jsem zde sedm let a nikdy jsem nezažil rasistické nebo xenofobní chování, ani v Houstonu, ani nikdy jinde, když jsem po Státech cestoval.

Adéla Jurečková

Názory

Barbara Coudenhove-Kalergi: Nový rakouský prezident má dobré šance společnost spojit

Barbara Coudenhove-Kalergi  je rakouská novinářka, která moc dobře ví, jaké je být uprchlíkem. Ve 13 letech byla společně se svou rodinou odsunuta jako Němka z poválečného Československa. Nezanevřela na něj, naopak stalo se tématem její novinářské práce. Pro Faktus Coudenhove-Kalergi okomentovala výsledky rakouských voleb.

 

barbara

Barbara Coudenhove-Kalergi je uznávanou novinářkou, která reportovala především ze zemí tzv. východního bloku. V první polovině 90. let byla zpravodajkou rakouské televize ORF v Praze. Prezident Václav Havel ji udělil v roce 2001 Řád Tomáše Garrigue Masaryka IV. třídy za podporu demokracie a lidských práv. V roce 2013 vyšla její autobiografie „Zuhause ist überall“ (Domov je všude).

 

To není cizinec, to je Mustafa

Rakouské prezidentské volby proti sobě postavily dva finalisty z opačných pólů politického spektra – Norberta Hofera, populistu hrajícího hlavně antiuprchlickou kartu, a Alexandra Van der Bellena, ze Zelených. Naprosto zmizely tradiční strany  – Rakouská lidová (ÖVP) a Socialistická strana (SPÖ). Kam?

Byla to doopravdy senzace. Obě tradiční strany ÖVP a SPÖ byly od roku 1948 vládnoucími stranami, převážnou dobu tvořily velkou koalici. Mezitím vládli po krátkou dobu jednou lidovci a jednou socialisté sami. Žádný Rakušan si vlastně neuměl představit, že by tyto dvě strany ztratily své dominantní postavení. Ještě nikdy se nestalo, aby v prezidentských volbách měli kandidáti těchto stran pouze kolem dvanácti procent. Až teď.

Jak to?

 Rakousku se nedaří nijak špatně, ale lidé mají pocit bezvětří. Tato zdánlivě věčná velká koalice už šla lidem na nervy. Převládl názor, že potřebujeme změnu. Obě tyto strany dlouhým vládnutím tak trochu zamrzly. Navíc obě postavily nepříliš atraktivní kandidáty – socialisté Rudolfa Hundstorfera a lidovci Andrease Khola. Přesto bylo velkým překvapením, když do druhého kola postoupili dva kandidáti opozičních stran.Výsledek byl velmi těsný. Do poslední chvíle se nevědělo, jak to dopadne, dokud nebyly přepočítány všechny korespondenční volební lístky.

Proč bylo vítězství tak těsné?

 Zvenčí to může vypadat, že polovinu Rakouska tvoří pravicoví radikálové. Velký úspěch kandidáta Rakouské svobodné strany (FPÖ) má ale co do činění s tím, že zde došlo ke střetu venkova a měst. Ve velkých městech vyhrál jednoznačně Van der Bellen a na venkově Norbert Hofer. Ve Vídni hlasovalo sedmdesát procent pro Van der Bellena, zatímco v mnoha mimoměstských oblastech to bylo naopak. Způsobila to jednak samozřejmě uprchlická krize – Svobodní nasadili vcelku divokou antiuprchlickou propagandu. Stál tu ale také mladý kandidát proti starému. Takže spousta lidí, kteří se o politiku příliš nezajímájí, chtěli toho milého, přátelského, mladého – byl to takový ten „jeden z nás“, „soused“. Hodně lidí na venkově, především tedy chudších mají pocit, že lidé z města se nad nimi povyšují, že jsou to ty „elity“, ti „študovaní“. Obávají se o své pracovní místo. Můj známý – spisovatel, mi vyprávěl, že mluvil se svým elektrikářem, který mu říkal: „Vy jste spisovatel, vám žádný afghánský uprchlík vaši práci nevezme, ale mně možná ano.“ A samozřejmě nemá zcela nepravdu. Takže ten strach – ať už o svoji práci, či strach lidí, kterým se sice ještě daří dobře, ale mají pocit, že by se jim příští rok už tak dobře dařit nemuselo, hrál velkou roli.

Jak ke  kampani přistupovala média?

Kronen Zeitung, nejúspěšnější rakouský novinový titul, bulvár, obavy z imigrantů ještě posiloval. Ve spojení s divokou propagandou, že Alexander Van der Bellen je komunista, svobodný zednář, že opustil svou ženu a oženil se až před volbami, aby byl přijatelnější pro konzervativní voliče  – to byla silná káva. Stejně to asi cítil spolkový kancléř – socialista Werner Faymann a raději po neúspěchu jejich kandidáta po sedmi a půl letech odstoupil. Voliči Svobodných si v tu chvíli řekli: „Vyhráváme!“. Nový spolkový kancléř sociálních demokratů má silnou podporu ve straně a zároveň byl velmi dobře přijat veřejností. Přichází z pozice vysokého manažera státních drah – to se lidem líbí, když člověk není jen politikem. Je dost možné, že kdyby volby byly dnes, dopadlo by vše jinak.

Rakousko je přece silná ekonomika, 4. nejsilnější v rámci EU. A přesto kladete důraz na rozdíl mezi preferencemi obyvatel měst a venkova.

V Rakousku opravdu panuje jistá nehybnost. Rakousko na tom hospodářsky v posledních letech bylo velmi dobře, dnes na tom už není tak úplně dobře. Máme půl milionu nezaměstnaných, ekonomika neroste nijak zvlášť…Lidé mají do jisté míry pravdu, když říkají, že reformy jsou nutné. Obě velké strany tyto reformy blokovaly. Reforma vzdělávacího systému se nikam neposunula, situace na pracovním trhu také ne. Takže nespokojenost nebyla zcela neoprávněná. Další věcí je, že lidé se nejvíc bojí uprchlíků tam, kde žádní nejsou, podobně jako v Česku, a na venkově je jejich samozřejmě méně než ve městech.V době, kdy Svobodní začali svou antiuprchlickou propagandu, jsme se s kolegy účastnili veřejných debat na toto téma. Byli jsme na jedné takové akci v Pratru, stála tam parta dělníků, kteří říkali: „Do naší party určitě žádnýho cizince nevezmeme, to je úplně jasný. To nepřichází v úvahu.“ Nešlo si nevšimnout, že jeden z nich byl úplně tmavý. My tedy : „A co tamten váš kolega?“  A oni na to: „No ale to není žádný cizinec, to je Mustafa!“

Dá se tedy říci, že představa „cizince“ či „uprchlíka“ je pro mnoho Rakušanů pořád poněkud abstraktní?

 Naše země se mění, každý pátý obyvatel má cizí původ. Loni k nám přišlo 90.000 uprchlíků, což je samozřejmě relativně hodně. Nedá se říci, že by nebyly žádné problémy. A to zemi tak nějak rozdělilo. Ukázala se neuvěřitelná ochota pomoci, tisíce a tisíce lidí se angažovaly, aby pomohly uprchlíkům, a to i v malých obcích. Je opravdu mnoho těch, kteří pro uprchlíky něco dělají – vyučují němčinu, darují věci, berou si děti do pěstounské péče a tak dále – to se děje. Na druhé straně jsou ti, kteří se bojí – kriminality, terorismu… Tyto jevy existují, ale s tím se budeme muset naučit žít.

Může to změnit nový prezident Van der Bellen? Vždyť pravomoci rakouského prezidenta jsou přece jenom spíše omezené podobně jako toho českého.

 V roce 1920, když byla založena republika, existovala ústava, která prezidentovi dávala málo pravomocí, takže podobně jako v Československu, mohl např. schvalovat zákony, ale výkonnou moc měla vláda. V roce 1929, to už tu byl Mussolinni, Hindenburg, ohlašovala se hospodářská krize, takže se objevila touha po silném muži – ústava byla změněna. A nyní má prezident teoreticky možnost rozpustit parlament a odvolat vládu. Kandidát FPÖ Hofer řekl, že by tuto krajní možnost – pokud by vláda nepracovala řádně, zvažoval. Pak by byli jeho Svobodní nejsilnější stranou. Dosud žádný prezident od roku 1945 tuto pravomoc nevyužil a Van der Bellen řekl, že by se přidržel této tradice. Teď se uvažuje o tom, jestli ústavu zase nezměnit v tom smyslu, že by tato teoretická velká pravomoc z ústavy opět odstranila. Svobodní by měli rádi stát, kde – podobně jako ve Francii nebo v USA – má prezident velkou moc.

 

Pomůže nám rakousko-uherská tradice

 

 Jak společnost opět sjednotit?

 Po volbách se hned přišlo s tím, že teď musí přijít smíření, příkopy musí být zasypány, je nutno hovořit s druhou stranou. Hofer neustále Van der Bellenovi říkal: „Vy máte tu elitu, tu smetánku, ale za mnou stojí lidé.“ Van der Bellen měl za sebou celý podpůrný výbor, kde byli umělci, vědci, ale i politici vládnoucích stran, jak sociálních demokratů, tak křesťanských demokratů, kteří ho podporovali. Hofer za sebou žádnou takovou skupinu neměl, žádné známé osobnosti, stále však opakoval: „Za mnou stojí lidi!“ Ze všech stran je teď slyšet, že musíme s těmi druhými mluvit, musíme si porozumět. Dokonce i bulvár Kronen Zeitung se trochu drží zpátky se svou nepřátelskou propagandou, protože si všimli, že lidé už přišli na to, že bez porozumění to nepůjde. Je otázkou, kdy se to podaří, ale momentálně to nevypadá nijak beznadějně.

 Vídeň je už dlouhá staletí přistěhovaleckým pestrým městem. Z toho pohledu se zdá, že je uprchlická bublina poněkud přifouknutá.

 Rakousko, co se týče uprchlíků, není tak špatně připraveno. Z hlediska tradice z dob monarchie – kolem roku 1900 přišly do Rakouska statisíce Čechů a Slováků, tenkrát se pozvedl také nevídaný odpor (ne o mnoho jiný, než teď). Přesto se během dvou generací stal spolkovým kancléřem potomek imigrantů Vranitzky a vicekancléřem potomek imigrantů Buschek. Integrace postupovala neuvěřitelně rychle. Možná jsou lidé z Blízkého Východu kulturně o něco vzdálenější, ale například islám je u nás státem uznané náboženství již od roku 1912. Je tu trochu jiná situace než v jiných západoevropských zemích. Ve školách je vyučován islám jako náboženství (v Rakousku je dané náboženství v zásadě povinnou součástí výuky v rozsahu dvou hodin týdně od první třídy až po maturitu, pozn. překl.), takže hodně problémů, které mají jinde, my nemáme. Místa s vyšší hustotou migrantů, např. předměstí jako v Paříži, u nás nejsou. Nemáme žádné no-go zóny, kam by si netroufala ani policie. Dá se to zvládnout, ale nelze zastírat, že takový příliv migrantů nezpůsobuje problémy. Před nedávnem tu byla francouzská překladatelka mé knihy, jejíž dcera je učitelka na předměstí Paříže. Když řekne svým žákům, kteří jsou všichni narozeni ve Francii, tedy francouzští státní příslušníci: „Všichni jsme Francouzi!“, tak žáci odpovídají: „Ne, já nejsem Francouz, já jsem Marokánec, já jsem Alžířan, já jsem Indonésan…“ Myslím, že toto se ve Vídni neděje. Člověk může být přece obojí – může být hrdým Syřanem, ale i rakouským státním příslušníkem.

Vy sama jste byla vyhnána se svou německou rodinou po 2. světové válce z Československa. Přišli jste do Rakouska. Jak na Česko vzpomínáte?

 Pořád je to pro mě zvláštní a důležité místo, obzvláště Praha. Dnes už tam nejezdím moc často – je pro mě příliš turistická, a upřímně řečeno bez Václava Havla i mnohem méně zajímavá. V současnosti může mít člověk naštěstí více než jednu vlast.

Vera Mach