Barbara Coudenhove-Kalergi: Nový rakouský prezident má dobré šance společnost spojit

Vera Mach

Barbara Coudenhove-Kalergi  je rakouská novinářka, která moc dobře ví, jaké je být uprchlíkem. Ve 13 letech byla společně se svou rodinou odsunuta jako Němka z poválečného Československa. Nezanevřela na něj, naopak stalo se tématem její novinářské práce. Pro Faktus Coudenhove-Kalergi okomentovala výsledky rakouských voleb.

 

barbara

Barbara Coudenhove-Kalergi je uznávanou novinářkou, která reportovala především ze zemí tzv. východního bloku. V první polovině 90. let byla zpravodajkou rakouské televize ORF v Praze. Prezident Václav Havel ji udělil v roce 2001 Řád Tomáše Garrigue Masaryka IV. třídy za podporu demokracie a lidských práv. V roce 2013 vyšla její autobiografie „Zuhause ist überall“ (Domov je všude).

 

To není cizinec, to je Mustafa

Rakouské prezidentské volby proti sobě postavily dva finalisty z opačných pólů politického spektra – Norberta Hofera, populistu hrajícího hlavně antiuprchlickou kartu, a Alexandra Van der Bellena, ze Zelených. Naprosto zmizely tradiční strany  – Rakouská lidová (ÖVP) a Socialistická strana (SPÖ). Kam?

Byla to doopravdy senzace. Obě tradiční strany ÖVP a SPÖ byly od roku 1948 vládnoucími stranami, převážnou dobu tvořily velkou koalici. Mezitím vládli po krátkou dobu jednou lidovci a jednou socialisté sami. Žádný Rakušan si vlastně neuměl představit, že by tyto dvě strany ztratily své dominantní postavení. Ještě nikdy se nestalo, aby v prezidentských volbách měli kandidáti těchto stran pouze kolem dvanácti procent. Až teď.

Jak to?

 Rakousku se nedaří nijak špatně, ale lidé mají pocit bezvětří. Tato zdánlivě věčná velká koalice už šla lidem na nervy. Převládl názor, že potřebujeme změnu. Obě tyto strany dlouhým vládnutím tak trochu zamrzly. Navíc obě postavily nepříliš atraktivní kandidáty – socialisté Rudolfa Hundstorfera a lidovci Andrease Khola. Přesto bylo velkým překvapením, když do druhého kola postoupili dva kandidáti opozičních stran.Výsledek byl velmi těsný. Do poslední chvíle se nevědělo, jak to dopadne, dokud nebyly přepočítány všechny korespondenční volební lístky.

Proč bylo vítězství tak těsné?

 Zvenčí to může vypadat, že polovinu Rakouska tvoří pravicoví radikálové. Velký úspěch kandidáta Rakouské svobodné strany (FPÖ) má ale co do činění s tím, že zde došlo ke střetu venkova a měst. Ve velkých městech vyhrál jednoznačně Van der Bellen a na venkově Norbert Hofer. Ve Vídni hlasovalo sedmdesát procent pro Van der Bellena, zatímco v mnoha mimoměstských oblastech to bylo naopak. Způsobila to jednak samozřejmě uprchlická krize – Svobodní nasadili vcelku divokou antiuprchlickou propagandu. Stál tu ale také mladý kandidát proti starému. Takže spousta lidí, kteří se o politiku příliš nezajímájí, chtěli toho milého, přátelského, mladého – byl to takový ten „jeden z nás“, „soused“. Hodně lidí na venkově, především tedy chudších mají pocit, že lidé z města se nad nimi povyšují, že jsou to ty „elity“, ti „študovaní“. Obávají se o své pracovní místo. Můj známý – spisovatel, mi vyprávěl, že mluvil se svým elektrikářem, který mu říkal: „Vy jste spisovatel, vám žádný afghánský uprchlík vaši práci nevezme, ale mně možná ano.“ A samozřejmě nemá zcela nepravdu. Takže ten strach – ať už o svoji práci, či strach lidí, kterým se sice ještě daří dobře, ale mají pocit, že by se jim příští rok už tak dobře dařit nemuselo, hrál velkou roli.

Jak ke  kampani přistupovala média?

Kronen Zeitung, nejúspěšnější rakouský novinový titul, bulvár, obavy z imigrantů ještě posiloval. Ve spojení s divokou propagandou, že Alexander Van der Bellen je komunista, svobodný zednář, že opustil svou ženu a oženil se až před volbami, aby byl přijatelnější pro konzervativní voliče  – to byla silná káva. Stejně to asi cítil spolkový kancléř – socialista Werner Faymann a raději po neúspěchu jejich kandidáta po sedmi a půl letech odstoupil. Voliči Svobodných si v tu chvíli řekli: „Vyhráváme!“. Nový spolkový kancléř sociálních demokratů má silnou podporu ve straně a zároveň byl velmi dobře přijat veřejností. Přichází z pozice vysokého manažera státních drah – to se lidem líbí, když člověk není jen politikem. Je dost možné, že kdyby volby byly dnes, dopadlo by vše jinak.

Rakousko je přece silná ekonomika, 4. nejsilnější v rámci EU. A přesto kladete důraz na rozdíl mezi preferencemi obyvatel měst a venkova.

V Rakousku opravdu panuje jistá nehybnost. Rakousko na tom hospodářsky v posledních letech bylo velmi dobře, dnes na tom už není tak úplně dobře. Máme půl milionu nezaměstnaných, ekonomika neroste nijak zvlášť…Lidé mají do jisté míry pravdu, když říkají, že reformy jsou nutné. Obě velké strany tyto reformy blokovaly. Reforma vzdělávacího systému se nikam neposunula, situace na pracovním trhu také ne. Takže nespokojenost nebyla zcela neoprávněná. Další věcí je, že lidé se nejvíc bojí uprchlíků tam, kde žádní nejsou, podobně jako v Česku, a na venkově je jejich samozřejmě méně než ve městech.V době, kdy Svobodní začali svou antiuprchlickou propagandu, jsme se s kolegy účastnili veřejných debat na toto téma. Byli jsme na jedné takové akci v Pratru, stála tam parta dělníků, kteří říkali: „Do naší party určitě žádnýho cizince nevezmeme, to je úplně jasný. To nepřichází v úvahu.“ Nešlo si nevšimnout, že jeden z nich byl úplně tmavý. My tedy : „A co tamten váš kolega?“  A oni na to: „No ale to není žádný cizinec, to je Mustafa!“

Dá se tedy říci, že představa „cizince“ či „uprchlíka“ je pro mnoho Rakušanů pořád poněkud abstraktní?

 Naše země se mění, každý pátý obyvatel má cizí původ. Loni k nám přišlo 90.000 uprchlíků, což je samozřejmě relativně hodně. Nedá se říci, že by nebyly žádné problémy. A to zemi tak nějak rozdělilo. Ukázala se neuvěřitelná ochota pomoci, tisíce a tisíce lidí se angažovaly, aby pomohly uprchlíkům, a to i v malých obcích. Je opravdu mnoho těch, kteří pro uprchlíky něco dělají – vyučují němčinu, darují věci, berou si děti do pěstounské péče a tak dále – to se děje. Na druhé straně jsou ti, kteří se bojí – kriminality, terorismu… Tyto jevy existují, ale s tím se budeme muset naučit žít.

Může to změnit nový prezident Van der Bellen? Vždyť pravomoci rakouského prezidenta jsou přece jenom spíše omezené podobně jako toho českého.

 V roce 1920, když byla založena republika, existovala ústava, která prezidentovi dávala málo pravomocí, takže podobně jako v Československu, mohl např. schvalovat zákony, ale výkonnou moc měla vláda. V roce 1929, to už tu byl Mussolinni, Hindenburg, ohlašovala se hospodářská krize, takže se objevila touha po silném muži – ústava byla změněna. A nyní má prezident teoreticky možnost rozpustit parlament a odvolat vládu. Kandidát FPÖ Hofer řekl, že by tuto krajní možnost – pokud by vláda nepracovala řádně, zvažoval. Pak by byli jeho Svobodní nejsilnější stranou. Dosud žádný prezident od roku 1945 tuto pravomoc nevyužil a Van der Bellen řekl, že by se přidržel této tradice. Teď se uvažuje o tom, jestli ústavu zase nezměnit v tom smyslu, že by tato teoretická velká pravomoc z ústavy opět odstranila. Svobodní by měli rádi stát, kde – podobně jako ve Francii nebo v USA – má prezident velkou moc.

 

Pomůže nám rakousko-uherská tradice

 

 Jak společnost opět sjednotit?

 Po volbách se hned přišlo s tím, že teď musí přijít smíření, příkopy musí být zasypány, je nutno hovořit s druhou stranou. Hofer neustále Van der Bellenovi říkal: „Vy máte tu elitu, tu smetánku, ale za mnou stojí lidé.“ Van der Bellen měl za sebou celý podpůrný výbor, kde byli umělci, vědci, ale i politici vládnoucích stran, jak sociálních demokratů, tak křesťanských demokratů, kteří ho podporovali. Hofer za sebou žádnou takovou skupinu neměl, žádné známé osobnosti, stále však opakoval: „Za mnou stojí lidi!“ Ze všech stran je teď slyšet, že musíme s těmi druhými mluvit, musíme si porozumět. Dokonce i bulvár Kronen Zeitung se trochu drží zpátky se svou nepřátelskou propagandou, protože si všimli, že lidé už přišli na to, že bez porozumění to nepůjde. Je otázkou, kdy se to podaří, ale momentálně to nevypadá nijak beznadějně.

 Vídeň je už dlouhá staletí přistěhovaleckým pestrým městem. Z toho pohledu se zdá, že je uprchlická bublina poněkud přifouknutá.

 Rakousko, co se týče uprchlíků, není tak špatně připraveno. Z hlediska tradice z dob monarchie – kolem roku 1900 přišly do Rakouska statisíce Čechů a Slováků, tenkrát se pozvedl také nevídaný odpor (ne o mnoho jiný, než teď). Přesto se během dvou generací stal spolkovým kancléřem potomek imigrantů Vranitzky a vicekancléřem potomek imigrantů Buschek. Integrace postupovala neuvěřitelně rychle. Možná jsou lidé z Blízkého Východu kulturně o něco vzdálenější, ale například islám je u nás státem uznané náboženství již od roku 1912. Je tu trochu jiná situace než v jiných západoevropských zemích. Ve školách je vyučován islám jako náboženství (v Rakousku je dané náboženství v zásadě povinnou součástí výuky v rozsahu dvou hodin týdně od první třídy až po maturitu, pozn. překl.), takže hodně problémů, které mají jinde, my nemáme. Místa s vyšší hustotou migrantů, např. předměstí jako v Paříži, u nás nejsou. Nemáme žádné no-go zóny, kam by si netroufala ani policie. Dá se to zvládnout, ale nelze zastírat, že takový příliv migrantů nezpůsobuje problémy. Před nedávnem tu byla francouzská překladatelka mé knihy, jejíž dcera je učitelka na předměstí Paříže. Když řekne svým žákům, kteří jsou všichni narozeni ve Francii, tedy francouzští státní příslušníci: „Všichni jsme Francouzi!“, tak žáci odpovídají: „Ne, já nejsem Francouz, já jsem Marokánec, já jsem Alžířan, já jsem Indonésan…“ Myslím, že toto se ve Vídni neděje. Člověk může být přece obojí – může být hrdým Syřanem, ale i rakouským státním příslušníkem.

Vy sama jste byla vyhnána se svou německou rodinou po 2. světové válce z Československa. Přišli jste do Rakouska. Jak na Česko vzpomínáte?

 Pořád je to pro mě zvláštní a důležité místo, obzvláště Praha. Dnes už tam nejezdím moc často – je pro mě příliš turistická, a upřímně řečeno bez Václava Havla i mnohem méně zajímavá. V současnosti může mít člověk naštěstí více než jednu vlast.