2000 uprchlíků ročně by Česko zvládlo, 20 000 už ne

Kateřina Čopjaková

Ředitel Centra pro integraci cizinců Vladislav Günter o tom, že ekonomičtí imigranti se integrují snáze, o půlmiliardové vládní zakázce na začlenění azylantů i nepovedeném projektu Generace 21.

faktus_gunter_web

 

S cizinci v ČR už jako sociální pracovník, projektový manažer a dnes ředitel Centra pro integraci cizinců pracujete dohromady 15 let. Vzpomenete si ještě na svého prvního klienta?

Asi si nepamatuji, kdo konkrétní byl mým prvním klientem, ale spíš si vybavuji hlavně dva z těch prvních. Jezdil jsem tenkrát jako sociální pracovník do integračního azylového střediska do Velešic. Těžko říct, jak se tam měli azylanti integrovat, když okolo téměř nikdo nežil. Žili tam tenkrát mimo jiné i dva pánové ze dvou různých afrických zemí. A hned jsem tak měl možnost přesvědčit se, jak nefungují takové ty běžné lidové kulturní předpoklady typu „Afričan jako Afričan“. Ačkoliv důvody jejich útěku z domova mohly být velmi podobné, jejich osobní předpoklady, schopnost vyrovnání se s minulostí, adaptabilnost a podobně byly zcela nesrovnatelné. Zatímco jeden se stal mým dlouholetým klientem vyžadujícím skutečně pravidelnou podporu, druhého stačilo pouze nasměrovat, poradit, pomoci naformulovat žádost apod. Navíc měl i štěstí – ale štěstí, jak se říká, přeje připraveným. V místě, kde nalezl práci, mu obec nejenom že ochotně poskytla bydlení, ale starosta mu domluvil i možnost hrát basketbal v nejbližším klubu. A vůbec ho tam skutečně pěkně přijali. Konkrétnější být nemůžu, protože u nás je tak málo cizinců a azylantů (a zejména z Afriky), že by na základě detailnějších informací, mohli být identifikováni.

Věděl jste, proč si vybrali zrovna Česko?

Nezjišťoval jsem to. Je velmi ošemetné vyptávat se uprchlíků na jejich minulost. Často skrývá mnohá traumata, takže nikdy nevíte, do čeho můžete píchnout. Téma hovoru určuje klient. Je to také věc určité důvěry a ta se buduje postupně.

 

Po udělení azylu přichází často deprese

První místo, kam se azylanti dostávají, pokud nemají finanční prostředky na vlastní bydlení nebo příbuzné, kteří by pomohli, jsou už vámi zmíněná integrační azylová střediska. Jak se tam s nimi pracuje?

V integračně azylových střediscích je sice státem placený sociální pracovník, ten je však někdy spíše administrátorem, který má nasmlouvat služby pro ubytované. Střediska jsou dnes zpravidla v okrajových čtvrtích, např. v Předlicích v Ústí nad Labem, v Josefově v Jaroměři. Čekání na azyl je u nás navíc často velmi dlouhé. Stává se, že pokud se ho už dotyčný azylant dočká, nemusí mít po jeho získání úplně pocit, že by se tím jeho situace nějak dramaticky zlepšila. Někdy dokonce naopak – protože po dlouhé době, kdy o něj bylo nějak postaráno a přitom mu v integraci bylo spíše bráněno, je najednou tlačen k tomu, aby se stal samostatným, našel si práci, bydlení, učil se česky a tak dále, aniž by se jeho životní podmínky (určitá společenská i prostorová izolace, jazyková bariéra apod.) změnily k lepšímu. Najednou si na příklad prakticky za stejné ubytování musí platit nájem. Takže ta práce je především o domluvě, jakou si klient pro sebe představuje perspektivu a jak jí co nejrychleji dosáhnout – co pro to musí udělat on sám a s čím je možné mu pomoci.

Pokud tady má ale azylant příbuzné nebo dostatek prostředků, aby se o sebe postaral sám, tak nemá povinnost absolvovat výuku češtiny nebo docházet za sociálním pracovníkem?

Ne, to nemá.

Kolik takových lidí průměrně je, kteří se o sebe postarají sami?

To opravdu nevím. My dnes přímo a kontinuálně v žádném středisku nepracujeme, klienti těchto zařízení si nás spíše po nějaké době vyhledávají sami, mají-li potřebu. Určitě to nelze nějak paušálně vyčíslit, protože v každé „vlně“ určitě hraje roli celá řada faktorů (délkou azylové procedury počínaje a schopnostmi a sociálními vazbami konkrétních jedinců či rodin konče).

Pokud vaše služby někdo vyhledá. Z jakých důvodů nejčastěji přicházejí?

Je to dost odlišné podle druhu pobytu. V případě azylantů je to nejčastěji práce, bydlení, případně vzdělávání dospělých i dětí. V případě cizinců s dlouhodobým pobytem je to daleko nejčastěji pomoc s prodlužováním pobytu, sloučení rodiny, u lidí s trvalým pobytem pak opět hledání práce či výuka češtiny. Pomáháme ale i s přihlášením dětí do škol, s registrací u lékařů, s docházením na úřady apod. Vedle základu, tj. poradenství a úspěšného programu češtiny pro cizince nabízíme i dobrovolnické aktivity, a to buď formou mentoringu (jeden dobrovolník provází klienta českým prostředím) nebo formou otevřených klubů. Tam chodí jak cizinci, tak Češi, za pomoci dobrovolníků tráví společně čas a vyměňují si své životní zkušeností. Hrají např. deskové hry, konverzují anglicky, česky, organizují si dámský klub nebo jezdí na výlety, pořádají koncerty, pikniky… Tyto jednoduché zájmové kroužky jsou velmi důležité a hlavně velmi oblíbené u obou stran.

Kdo jsou vaši dobrovolníci?

Jsou to lidé nejrůznějšího věku, profesí i zázemí, tj. od studentů přes aktivní pracující až po seniory, lidé s různými životními zkušenostmi, socioekonomickým postavením, zde i jinde narození. Těžko bych hledal typ našeho „modelového dobrovolníka“, protože různí klienti a různé aktivity si vyžadují různé typy dobrovolníků. Ač se logicky nejvíc dobrovolníků rekrutuje z řad studentů, máme např. dobrovolníka analytika, který v jedné rodině doučuje děti, vysokoškolského pedagoga, který doučuje češtinu dospělého klienta nebo paní v důchodu, která s klientkou z Iráku podniká různé výlety – včetně třeba zájezdu do Benátek!

 

Kvót se bát nemusíme

Znamená to, že integrace je vlastně dobrovolná. Nemělo by se to změnit? Podobně jako to teď plánují v Německu?

Nevidím moc důvod, proč nějak speciálně zakotvovat „povinnost integrace“. Myslím, že stávající rámec je docela dostatečný a je spíš otázkou, jak s ním společnost a stát dokáží zacházet. Hlavním vládním dokumentem u nás je v tomto ohledu Koncepce integrace cizinců, která je postavena na čtyřech pilířích, na nichž se nějakým způsobem prokazuje cíl a míra integrace cizinců. Na prvním místě je to znalost češtiny, na druhém ekonomická soběstačnost, na třetím vazba na české prostředí (to např. znamená, zdali dítě chodí do české školy, kroužků, zda má rodina nějaké české přátele, je účastná na životě místní pospolitosti apod.) a za čtvrté je to orientace v české společnosti (jak se zkrátka vyznají). Moc nevím, jak by tohle všechno mohlo být naplněno „povinně“.

Ani v případě jazykové vybavenosti vám nepřijde lepší, aby byly kurzy češtiny povinné?

Tam možná ano a možná i nějaké sociokulturní kursy (což by beztak podchycovalo pouze dvě roviny věci). To by ale zároveň musel stát být schopen zajistit tyto kursy v dostatečném množství, kvalitě a cenové i termínové dostupnosti. Čehož však v tuto chvíli zjevně schopen není. Každopádně je dobré si uvědomit, že pořád platí, že pokud chtějí cizinci mít namísto dlouhodobého pobytu trvalý, musí udělat zkoušku z češtiny a už tehdy se posuzuje i jejich společensko-ekonomická situace. Pokud chtějí získat občanství, opět absolvují zkoušky z češtiny a tuzemských reálií. A zde se znovu a ještě důkladněji posuzuje, jak jsou žadatele zapojeni na místní úrovni, jestli chodí děti žadatele do české školy, jestli nemají dluhy atd. Žádnými zkouškami není z logických důvodů podmíněn azyl, protože ten je udělován kvůli ochraně života. Navíc azylantů a jedinců s doplňkovou ochranou jsou ročně stovky (loni 400). Bavil bych se raději o tom, jak garantovat cizincům větší pocit bezpečí a jistoty (pobytové, přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění aj. „výdobytky“) za doložení snahy ve výše uvedených okruzích. Tedy nikoliv systém „povinnost – sankce“, nýbrž „snaha o integraci rovná se postupné nabývání širšího spektra práv“, a také jak do integrace cizinců aktivněji zapojit obce a místní komunity, aby měla širší dopad a byla rychlejší a efektivnější.

A jak hodnotíte stav integrace cizinců dnes?

Integrace cizinců se v Česku spíše vede. Je to také dáno tím, že imigrantů zde není tolik, jejich přírůstek je spíše pozvolný a navíc se opírá spíše o příchod lidí, kteří zde již mají nějaké vytvořené vazby (zejména Slováci, Ukrajinci, Vietnamci atp.) Těžko ovšem říct, co by se dělo, kdyby naše „prověřené“ politiky a programy měly skutečně čelit nějakému vyššímu náporu, než je pár stovek azylantů a pár tisíc pracovních či jiných migrantů ročně.

Připravuje se na takovou situaci kvůli loňské migrační vlně do sousedního Německa nějak ministerstvo vnitra?

Letos například probíhá faktická pilotáž nové podoby tak zvaného Státního integračního programu, který je určen na pomoc azylantům. Bude zajímavé sledovat, jaké bude jeho blízké vyhodnocování, ale troufám si tvrdit, že i přes jistě optimistické hodnocení, jehož se nám z ministerstva zřejmě dostane, tahle věc žádný velký přínos nepředstavuje, neboť replikuje veškeré dosud přežívající nešvary české integrační politiky: přílišná byrokratičnost a tím zdlouhavost, nepřehlednost pro samotné uživatele, fakticky spíše vytváření paralelní struktury než program, jehož by byly zejména obce základní součástí. A to se prosím bavíme o jednom programu z mnoha! Vedle toho existuje program podpory integrace cizinců dle už zmíněné Koncepce, je-li to nutné, spouští stát extra programy pro přesídlence – krajany atp.

To zní poněkud chaoticky, myslíte, že obavy z příchodu uprchlíků jsou odůvodněné – třeba podle tolik diskutovaných kvót?

V rámci kvót, pokud by vůbec byly naplněny, se rozhodně bát nemusíme. Pořád by to šlo zvládnout a případné problémy (na něž jsme zvyklí a zejména neziskové organizace i některé obce je umějí řešit) by pro společnost nepředstavovaly žádné nadstandardní ohrožení. Problém by se podle mého ukázal v plné nahotě u řádově vyššího čísla, třeba u 20 000 osob, jež by přišly v jeden okamžik. To už by dnešní systém zvládl jen velmi těžko – ne snad přímo tak, že bychom to nezvládli vůbec, ale zcela určitě by se projevily naše nedostatečné kapacity, což by mělo minimálně krátkodobě dopad na kvalitu poskytovaných služeb, schopnost zapojení dětí do českých škol, dospělých na trhu práce a tím i na rychlé zapojení do společnosti jako celku atd. Na druhou stranu si ale myslím, že právě to, že před námi není žádná taková výzva, stojí také za stavem, kdy stát nemá žádnou motivaci na svém přístupu něco výrazně měnit.

 

Ekonomičtí migranti se integrují snáze

Nedávno zkrachoval pokus neziskové organizace Generace 21 přivést do Česka vybrané Iráčany. Část z nich utekla do Německa, část se vrátila domů a ministerstvo vnitra nakonec projektu odebralo svou podporu. Lze vůbec dobře vybrat rodiny k přesídlení do současného Česka?

To zcela určitě lze, ale zároveň ani ten sebelepší výběr vám nezaručí, že prostě všichni budou jenom šťastní a spokojení až do smrti, zkrátka happyend. Já za hlavní problém zmíněného programu považuji zejména fakt, že k těm mnoha různě funkčním imigračním a integračním programům přibyl v podobě tohoto experimentu další. Navíc byl nechán na bedrech zjevně a otevřeně nezkušené organizace, výběr pak na krajně nedůvěryhodných lidech, respektive na konkrétním jedinci. Ukazuje to zejména, jak problematické je pomoc účelově směřovat k lidem, nikoliv podle skutečné potřebnosti, ale jakéhosi zvnějšku společensky přijatelného atributu – v tomto případě křesťanské víry. No a třetí chybou byl samozřejmě ten humbuk kolem. Byl v tom asi dobrý úmysl, ten se však záhy obrátil proti organizátorům samotným. Byl to humbuk na začátku (hurá, pomáháme křesťanům), v průběhu (místo vděku si stěžují, že žijí v kravíně) i na konci (místo vděku jedou do Německa nebo domů). Teď už je ticho po pěšině a nikdo tak bohužel neví, že nemalá část oněch křesťanů u nás zůstala a pokud je mi známo, celkem bez problémů se postupně adaptují na nové podmínky. To, co však prolétlo éterem, obávám se, obrazu integrační praxe na veřejnosti vůbec neprospělo.

Vláda vypsala téměř půlmiliardovou zakázku na integraci, která má probíhat následující tři roky. Za tyto peníze bude možné přijmout až 6000 cizinců. Zároveň ministerstvo vnitra upozorňuje, že stropu 6000 nemusí být ani dosaženo. Jak této zakázce rozumět?

Je potřeba říct, že se jedná o integraci azylantů – nikoliv všech cizinců, kterých je u nás bezmála půl milionu. Když tu půlmiliardu vydělíte oněmi předpokládanými 6 tisíci, dostanete částku lehce překračující 80 tisíc korun na osobu, což zase víceméně odpovídá částce ve stávajícím Státním integračním programu, kdy na prvního člena rodiny připadá nějakých 120 tisíc korun podpory, jež má směřovat na podporu asistence, rekvalifikací, nostrifikací, vybavení domácnosti atd., přičemž na každého dalšího člena rodiny je již částka podstatně nižší. V té půlmiliardě se však nacházejí i různé provozní náklady spojené s tím programem, takže ve finále ta částku na osobu bude ještě nižší. I kdyby to však bylo oněch 80 tisíc, v případě azylantů – a v případě, že by tato částka byla skutečně dobře využita – mi to nepřijde jako nikterak přemrštěná cena za investici do úspěšné integrace a tím i klidu uvnitř české společnosti.

Kdo se integruje nejlépe?

Často slyšíme, že je potřeba oddělit skutečně potřebné migranty či uprchlíky od těch ekonomických, protože jedni si pomoc zaslouží, zatímco druzí nikoliv. Už se ovšem zpravidla nedodává „b“, totiž, že řada ekonomických migrantů využívá např. institut mezinárodní ochrany prostě pro nedostatek jiných možností, jak se do té či oné země legálně dostat – za prací, za studiem apod. Je jistým paradoxem, že alespoň ze své zkušenosti mohu říci, že právě ekonomičtí migranti jsou z hlediska integrace zpravidla daleko jednodušší cílovou skupinou (zde míněno z hlediska sociálních služeb, nikoliv jako nějaká přesně, ať již statusově, etnicky či nábožensky definovaná skupina). Jejich motivace a cíle jsou totiž velmi jasné: vydělat peníze a zabezpečit jimi svou rodinu doma, následně eventuálně přivést rodinu sem a žít zde normální, plnohodnotný život. A právě snaha a touha po úspěchu je přímo předurčují k úspěšné integraci. Samozřejmě za předpokladu, že zde žijí a pracují ve férovém prostředí, nejsou kýmkoliv zneužívaní a mají dostatek relevantních informací.

A co tolik diskutovaní azylanti?

Naopak političtí uprchlíci, jejichž právo na azyl a právo pobývat na území ČR zpochybňují skutečně jenom ti nejkrajnější extremisté, jsou v tomto ohledu spíše náročnější. Jednak díky mnohem složitější osobní i migrační historii, často díky již zmíněné délce a komplikovanosti azylové procedury a mnohdy i kvůli přemrštěným očekáváním co do garancí, jež jim azyl či lépe řečeno mezinárodní ochrana, přináší. Z mého hlediska je proto velmi nefér maskovat nevstřícnost vůči určitým migrantům či uprchlíkům jejich údajnými ekonomickými důvody a údajným nebezpečím, jež tyto důvody mají představovat ať již pro trh práce, sociální systém či jinak. Tím spíš, když zároveň stát (když se mu to hodí – ekonomice se např. nedostává pracovní síly) sám a ochotně právě ekonomickou migraci iniciuje a vychází jí vstříc. Aniž by přitom zároveň tento business (doslova) jakkoliv podmínil např. povinností zaměstnavatelů či pracovních agentur zajistit těmto lidem takové podmínky, které minimálně nebrání jejich integraci. Natož aby přímo vyžadoval nějakou míru podílu těch, co této imigrace využívají, na integraci těchto osob.