Dalibor Špok: K nenávisti může vést nedostatek zkušenosti

Zuzana Gruberová

S psychologem Daliborem Špokem o tom, jak rozmach technologií mění naše prožívání, o roli médií v post-faktické době a o tom, jak se bránit zavírání do bublin neustále potvrzujících naše názory.

Dalibor Špok – psycholog a publicista. Poskytuje individuální psychologické poradenství v oblasti osobní změny, psychických problémů, hledání vlastního povolání a seberealizace. Spolupracuje s firmami v oblasti produktivity a spokojenosti zaměstnanců. Organizuje přednášky a kurzy na psychologická témata. Je zakladatelem webu o kariérním poradenství EtLabora. Zabývá se problematikou nadaných dospělých. Sleduje a komentuje společenské a politické dění. (www.daliborspok.cz)

Mottem projektu Faktus je „Fakt proti nenávisti!“. Mluvíme-li ale o době post-faktické, může se zdát, že fakt je základní stavební jednotkou éry, která už je překonána – na druhou stranu nenávist je emoce, dominantní hybatel událostí v post-faktické době. Co myslíte: je možné dnes ještě bojovat fakty proti nenávisti?

Určitě ano, protože fakta už dnes nevnímáme jen jako vědecká data. Původ slova „faktum“ je mnohem širší, souvisí se slovy jako skutečnost, realita, čin a jednání. Fakt je skutečnost, kterou zažíváme skrze zkušenost, skrze naše jednání. Fakta proti nenávisti nemusí znamenat jen, že čtenáře zahrnu „objektivními údaji“, ale mohou přibližovat také zkušenost či jednání, která brání nenávisti.

Faktem tedy můžeme rozumět nejen objektivní data, ale i zkušenost?

V psychologickém smyslu ano. Známý je sociální experiment, během kterého se měli jedinci většinové společnosti a imigranti pouze pár minut mlčky dívat navzájem do očí. Byla to pro obě strany emočně silná, pozitivní zkušenost, a pro „většinové“ účastníky často první příležitost, ve které se dostali do kontaktu s někým, kdo intenzivně plnil prostor kolektivní imaginace. A takový zážitek už je velmi blízko emoci, tedy něčemu, na co postfaktický člověk dá.

Zkušenost už od dětství buduje to nejdůležitější z naší osobnosti – charakter, hodnoty, inteligenci, modely světa. Kde chybí, tam máme tendenci ji vyplňovat předsudky nebo stereotypy. To, že jsme se v minulosti nesetkali se zkušeností kvalitní, formativní, pak může vést k neschopnosti chápat svět a k následné nenávisti, což vede k dalšímu uzavření se před zkušeností, před fakty. Fakta tedy proti nenávisti opravdu bojují, ale s nástupem postfaktické doby musíme rozšířit své pojetí toho, co je představuje.

Emoce si žádá vůdce

A jak je to s emocemi?

Podle mého názoru není v postfaktické době nejzásadnější, že pocit hraje prim, ale že je dezintegrovaný, odtržený od hlubšího pochopení. Pro člověka postfaktické doby je emoce důležitá sama o sobě, stává se hodnotou. Jeho filozofie říká: Už jen to, že emoci vnímám, mně opravňuje k tomu ji projevit, neregulovat. A pokud je negativní, tak mám právo požadovat, ať ji někdo eliminuje – stát, silný vůdce, psychiatr s antidepresivem. Emoce nevnímáme v kontextu důležitějších složek naší duše, na jejichž základě bychom se je třeba rozhodli neprojevit, upozadit je nebo se za ně dokonce trochu stydět.

Tyto další složky musíme na rozdíl od pocitů obtížně budovat – vzdělání, racionální pochopení, hodnoty, charakterové vlastnosti, sebekontrolu. A to příliš nečiníme. Za toto odtržení podle mého názoru může mimo jiné revolučně nový zážitek bytí v plynutí internetu, tradičních i online médií a sociálních sítí. Ten je je založený na emocích a impulzech. Je rychlý, je k dispozici hned a přehluší vše, co vyžaduje trpělivost a čas. Pokud nás to nebaví, prostě přepneme či klikneme jinam.

Proč je to nebezpečné?

Nebezpečí doby postfaktické vidím především jako psycholog, tedy ne v oblasti politiky nebo ekonomie, ale v tom, že narušuje vnitřní integritu. Nebudujeme relevantní složky osobnosti, protože ty vyžadují dlouhodobost, schopnost snášet nepohodu, obtížnost. To vede k zážitku bez hodnot, emoci bez smyslu, argumentům bez podstaty, vyprávění bez relevance, ke zkušenostem bez rozumové analýzy. Neříkám, že to všichni takto extrémně prožíváme, ale je to něco, k čemu nás nové technologie – a nejen ony – posunují. Nikoli jen tím, co obsahují. Ale také svou formou – jak plynou, co vybírají a v jakém množství nám to prezentují.

Co nás dovedlo do doby, v níž emoce hrají klíčovou roli v rozhodování a ve které se zavíráme do kruhů potvrzujících naši vlastní pravdu? Jaké faktory k tomu přispěly? Může to být důsledek rozšíření volného trhu a s ním reklamy, která vyvolává libý pocit ve spojitosti s konkrétním produktem? Může za to individualizace západní společnosti, odmítání absolutních pravd a s tím spojená relativizace všeho? Je to technologickým pokrokem a změnou způsobu produkce a konzumace informací?

Ano, všechno vámi uvedené hraje svou roli a pečlivě tyto faktory analyzovat by vydalo na obsáhlou knihu. Především bych opět upozornil na zásadní faktor – naši radikální novou zkušenost s internetem, online médii, sociálními sítěmi, virtuálním prostorem.

Co konkrétně tím myslíte?

Mnoho lidí dnes tráví 10-12-14 hodin denně před počítačem, s tabletem, s mobilem. Tato intenzita mění naše prožívání, naši zkušenost se světem i sama se sebou, a tedy i naše očekávání od sebe a od světa. Představme si, že bychom trávili polovinu nebo tři čtvrtiny bdělého stavu ve fanatické sektě nebo s násilnickým partnerem. Radikálně bychom se proměnili – v prvním případě bychom velmi rychle propadli brainwashingu, uvěřili nesmyslům, ve druhém případě bychom se stali ustrašení, nesebevědomí, depresivní… Byli bychom k nepoznání.

Podobně nás proměňuje brouzdání internetem, nekonečné hltání obsahu, rolování statusy facebooku. Na youtube nebo v googlu máme vše hned. Zůstaneme jen u toho, co je na “první pocit” zajímavé, co nás přitáhne. Sebekontrola je množstvím podnětů a emocí paralyzována, rozhodovací procesy jsou vyčerpány, nahrazuje je nekonečný proud nových stránek, linků, pokušení kliknout. Ten nás řídí. Náš prožitek je kontrolován externě, nikoli naší vůlí.

To skoro zní, jako kdybychom za to vlastně nemohli.

Právě naopak, jasně se ukazují důsledky našich voleb. Alkoholik nebo gambler neupadl do závislosti působením osudu. Ta je důsledkem velkého množství jeho předchozích nesprávných rozhodnutí. Základ léčby každé závislosti je uvědomění, že si za ni mohu sám. Totéž platí o problematice zadlužování, kouření, obezity, pohybu… a nebo nadměrného pobytu na internetu. Musíme si uvědomit zodpovědnost, jakou máme za naše aktuální volby, které předurčují náš budoucí stav.

Nejsem nepřítel nových technologií, právě naopak – jsem jejich nadšený uživatel. A uvědomuji si obrovský pozitivní přínos, který přinášejí skoro v každé oblasti. Ale jakýkoli extrém ovlivňuje naši duši – ať je to přejídání, neustálý strach o zdraví, nebo třeba přílišný čas strávený online: Je logické, že pak neumíme žít kvalitně ve stavu offline.

Jaký to má vliv na offline život?

Protože jsme “online” prožitku vystaveni dlouhodobě, silně nás mění. Například na úrovni očekávání – co zažíváme během něj, začneme očekávat od sebe a od světa okolo: Svět musí být instantně pochopitelný, vše musí být hned, zábavné a příjemné, vše musí někdo zařídit, problémy musí být řešitelné nejlépe na základě receptu „5 bodů na šťastný život“. Komplikovanost, neurčitost, pomalost, obtížnost, bolest, tápání, stejně jako chvíle, kdy se nedá „plynout v prožitku“, netolerujeme. Chceme, aby se náš “offline” prožitek podobal tomu, který zažíváme “online” – plný příjemných pocitů, nabídek a zajímavých impulzů. Vůli navíc máme z internetové závislosti paralyzovanou.

Problém je ten, že komplikovanost, neurčitost, bolest, neschopnost ponořit se do prožitku, tápání a bezradnost jsou konstitutivní aspekty nejdůležitějších životních zkušeností, hledání sebe sama, nacházení moudrosti, posunu dopředu. Pokud se jim vyhýbáme, nemůžeme růst. Vůle je jednou z nejdůležitějším vlastností pro dobrý život. A drastická absence sebekontroly silně souvisí s hlavními sociálními patologiemi dnešní doby: alkoholismem, uživáním drog, dluhy, domácím násilí, gamblerstvím, agresivitou.

Symbolem doby je kultura rychlé pointy, bavení a zjednodušování. Následkem toho ničemu nerozumíme a netoužíme po hloubce – ani na úrovni hodnot a rozhodně ne na úrovni vzdělání. Nechceme se trápit nesnadným studiem oboru, kde se cítíme jako amatér. Stačí nám jen kliknout dál, hledat nové zapálení. A proto věříme nesmyslným teoriím, které vyvolají pocit líbivosti. A paradoxně, to nejkvalitnější vzdělání je dostupné jako nikdy v historii zdarma a skutečně pár kliků od nás – přednášky nejprestižnějších světových univerzit, online databáze článků, knihy, internetové kurzy.

Jenže protože vzdělání není hodnotou, vítězí celebrity postfaktické doby – baviči. V každém oboru jiní: místo politiků populisté, místo lékařů „psychosomatici“, místo psychologů kouči a guruové, místo kněží léčitelé s kvantovou energií, místo novinářů facebooková skupina, která všechno ví, nebo Putinovi trollové.

Média se nechápou

Jedním z charakteristických znaků naší doby je, že se zavíráme do názorových bublin, které potvrzují to, co už si stejně myslíme. Není to ale přirozené i bez sociálních sítí, že si volíme přátele a skupiny, kteří a které podporují naše názory?

Ano, přirozené to je a vždycky bylo. Intelektuálové chodili mezi intelektuály i v baroku. Změnou je však to, jak jak silně jsme sociálním bublinám vystaveni a jak jsou specifické. Aplikace a vyhledávače si pamatují, co preferujete, což společně s výběrem skupin a přátel na sociálních sítích vytváří realitu, jakou chcete mít. Pokud věříte, že očkováním nás chtějí farmaceutické firmy zdecimovat, stačí konzistentně pár dní klikat – a všude – v emailech, spamech, kontextové reklamě, ve statusech na facebooku – budete konfrontováni pouze s informacemi, podporujícími vaši vizi světa.  

V takové intenzitě a takto specificky sociální bubliny nikdy nefungovaly. Dříve se organizovaly podle sociální skupiny, náboženského vyznání, profesní identity. A to jsou mnohem širší kategorie, s větší názorovou heterogenitou a častější možností získat odlišnou zpětnou vazbu a korigovat své přesvědčení.

Co můžu já dělat proti tomu, abych nebyla zavřená v bublině mně podobných názorů? Chodit na stránky Islám v ČR nechceme a diskutovat? To člověka brzy znechutí.

Vzdělávat se, vystavovat se rozumné rozmanitosti – která vámi uvedené stránky rozhodně nezahrnuje. Nejedná se o to, diskutovat s příznivci extremistických názorů. Jejich pohled diskuzí nezměníte. Ale názorová rozmanitost přece nezahrnuje nutně hned extremisty.

Co mohou dělat média?

Média bohužel svou roli stále chápou v intencích překonaného postmoderního mediálního diskurzu. Ten říkal: Úkolem médií je předkládat různé pravdy. Objektivita znamená proporcionální zastoupení alternativních pohledů, tak aby žádný nechyběl.

Doba se ale změnila. Do zpráv se nedostávají události, které jsou důležité, ale naopak: události, které jsou ve zprávách, se stávají důležitými. Nový mediální diskurz přináší naprosto odlišnou zodpovědnost: hodnotím-li na základě emoce, pak už pouze mediální přítomnost – proponenta názoru či názoru samotného – ho legitimizuje.

Tím, že publikuji rozhovor s rasistou, legitimizuji jeho názor jako myslitelný, jako jeden z možných. Příznivci dávají lajk. Odpůrcům se nelíbí a stěžují si. Sledovanost je zaručena. Mediální byznys funguje. Fanoušci populistů a extremistů se nebudou namáhat ověřovat si informace. Pouhé vystavení znamená podporu, lajk, oblibu (nebo nenávist, a ta se taky počítá).

Reálná situace dnes v médiích vypadá tak, že pokud se někdo vyjádří třeba k ruské hybridní válce na Ukrajině, je následně vždy také tázán komunista nebo proruský ideolog, aby diskuzi “vyvážil”. Kdyby současná média existovala v roce 1945, pozveme po osvobození Osvětimi do studia židovského vězně i Mengeleho, ať nikomu nestraníme? My přece musíme stranit: našim civilizačním hodnotám, svobodě, demokracii. Co je zjevně boří, to musíme z debaty vyloučit nebo se to alespoň snažit minimalizovat.

Pouhou diskuzí jen obtížně změníte názory těch, kteří své preference vytvářejí na základě emoce. Je to jako bychom chtěli rozmluvit někomu, komu se líbí strašlivá odrhovačka, že není hudebně kvalitní. Diskuze hudebních vědců se mine úsilím. Každé další poslechnutí odrhovačky zvýší její oblíbenost. Fanoušek dává další lajk. Psychologové také hovoří o efektu pouhého vystavení: neutrální podnět, se kterým se opakovaně setkáváme, máme tendenci začít vnímat pozitivně. K tomu připočtěme efekt legitimizace: je to v televizi, někdo to říká, proto je to názor, který se smí myslet.

Tvrdíte, že by se extrémním názorům neměl dávat v médiích vůbec prostor?

Princip diskuze se mění: nejedná se v ní o názory, jedná se v ní o lajky. Stará zásada je: S teroristy se nevyjednává. Podobně by ve společnosti, která chce chránit sama sebe, mělo platit: s extrémisty se nebaví. Jediná strategie, jak participovat ve čtenářských diskuzích pod články na webech novinky.cz, idnes.cz nebo aktualne.cz je dnes – neparticipovat. Teprve, až bude diskuze na úrovni, až si bude jeden vážit druhého, což se projeví i v komunikačním stylu, můžeme se bavit. Je nutné omezování a ignorování (nebo aktivní potírání) toho, co ohrožuje naši svobodu. Podobně jako je zákony limitována vaše svoboda chovat se jakkoli – právě proto, aby svoboda všech zůstala zachována.

Pokud jim nedáme prostor v tradičních médiích, najdou si své publikum právě např. skrze sociální sítě a ještě tím zdvihneme jejich výjimečnost, vytvoříme okolo nich jakousi auru zakázanosti, která vždycky láká. Ne?

Nevím, jestli vyzdvihujeme výjimečnost někoho tím, že jej ignorujeme. Já bych řekl, že to je spíše naopak. Celebrity jsou výjimečné tím, že se objevují v médiích, nikoli naopak. Že si své publikum extrémisté najdou skrze sociální sítě nebo jakékoli jiná sdružování, je jistě pravda. Ale to přece není argument k tomu, že by jim měla dávat prostor mainstreamová média a že se oni kvůli tomu nějak magicky nabaží a jejich vliv klesne.

Je podle mě vysoce nezodpovědné, že dnes média odvysílají lži, rasistické urážky, zjevné nepravdy mnoha politiků jen proto, že jsou politiky a že byli zvoleni. To by se nemělo stát. Etický princip novináře by měl být – okamžitě k takovému sdělení říci objektivní fakta. Nikoli ve smyslu “zavoláme politickému oponentovi a ty si diváku vyber, kdo má pravdu”. Ale upozornit na zjevná, snadno dohledatelná fakta, se kterým je daná lež v rozporu. Zastavit záznam takového politika, uvést objektivní data, ukázat grafy, čísla. A poté pustit jeho projev dále. Mediální profesionál vám řekne, že je to absurdní. Já si myslím, že absurdní je stylizovat se do role novináře jako “neutrálního” zprostředkovatele různých názorových pozic, který je sám bez názoru. Hraje pak falešnou hru, které sám nevěří, protože si dobře uvědomuje svou zásadní roli na formování veřejného mínění. Zpravodajství a publicistika dávno splynuly.

Tento rok bude plný velmi důležitých voleb. Budou i v nich podle vás hrát emoce prim?

V euroamerickém kulturním okruhu hrát roli budou. Mnozí budou vnímat politiku stejně jako obsah na sociálních sítích – jako virtuální realitu, o kterou se aktivně nestarají, kde ve skutečnosti nic změnit nelze, kde se “vrtí psem”. S takovou filozofií je přirozené, že se nesnažím zorientovat a učit se, ale jen čekám, kdo pobaví, kdo bude nejlepší, komu budu fandit nebo kdo „se najde“, aby vše vyřešil.

To vše bude razantně posilováno fungováním sociálních sítí, které nás uzavírají do bublin vlastních názorů, působením falešných médií, dezinformací, ruských trollingových farem a návratem rasismu a xenofobie.

V neposlední řadě sehraje velkou roli také přerod části starého populismu do nové formy, kterou můžeme nazývat třeba smart populismus. Ten nebudou šířit úlisní hezouni a bodří “muži z lidu”, ale inteligentní politici, kteří vytvoří zdání fundovanosti na základě skvělého marketingu, do kterého budou halit teorie dost složité na to, aby je volič bral vážně, ale dost jednoduché na to, aby je dokázal pochopit a aby vše vysvětlily. Tím zesměšní fungování běžných, komplikovaných, chybujících, “škodlivých” politiků. S trochou umu jim jako použitelná metafora bude sloužit jakákoli trivialita. Třeba Paretův princip (pravidlo, podle kterého 80 % důsledků pramení z 20 % příčin – pozn. red.)