Jan Schroth: Proč mezi migranty převažují mladí muži?

Mezi migranty převažovali loni muži nad ženami. Proč tomu tak je a co to znamená? Odpovědi hledal analytik Jan Schroth z Mezinárodní organizace pro migraci (IOM).

uprchl

V rámci uprchlické krize je jedním z nejvíce diskutovaných témat převaha mladých mužů mezi lidmi, kteří přicházejí především z Blízkého Východu a Afriky. Skutečností je, že v roce 2015, hlavně na podzim, počet dospělých mužů stoupl až na 60 procent a ženy a děti tvořily menšinu. Převaha mužů byla ještě vyšší, pokud se mezi ně počítali i nezletilí chlapci. Ti mají nad dívkami v kategorii do 18 let výraznou převahu. Podle statistik UNHCR je přitom obecně mezi uprchlíky a vnitřně vysídlenými osobami po celém světě zhruba polovina žen a mužů. Platí to i o uprchlících, kteří jsou registrováni v Jordánsku a Libanonu. A celosvětově se kvůli zvyšujícímu se počtu žen mezi migranty v posledních desetiletích mluví o tzv. feminizaci migrace. Co se tedy skrývá za převahou mužů a jaké to může mít důsledky pro Evropu?

 Evropský problém s muži?

Na možný problém poukázala mezi prvními v lednu 2016 Valerie Hudsonová, profesorka z A&M University v Texasu v článku na serveru Politico.com , nazvaném „Europe’s Man Problem“. Popisovala velkou převahu mužů v migrační vlně v roce 2015, což má podle ní způsobeno větším počtem Eritrejců, kteří utíkají před službou v armádě diktátorského režimu. Zaměřila se především na Švédsko, kam směřovalo nejvíce nezletilých chlapců bez doprovodu. Srovnávala statistiky se situací v Číně, která má demografický problém kvůli preferenci chlapců před dívkami. Dle jejích předchozích výzkumů mohou být dlouhodobě společnosti, kde převažují muži, méně stabilní, dochází v nich k vyšší kriminalitě týkající se i sexuálních deliktů a více je rozšířená prostituce.

 Na článek reagoval například britský týdeník The Economist, který na základě statistik dokládal, že problém by se neměl týkat celé Evropy, ale pravděpodobně pouze Švédska, částečně Norska nebo Rakouska. Odborníci v dalších reakcích na Hudsonovou odmítali srovnávání s Čínou nebo Indií a poukazovali na to, že na život žen ve společnosti má mnohem větší význam, než jejich počet, nastavení pravidel a opatření k odstranění různých forem otevřené a skryté diskriminace (tzv. gender gap). Vědci zatím nemají pro odhad dlouhodobého vývoje „maskulinních společností“ dostatek informací, ale je zřejmé, že klíčem pro prevenci případných negativních dopadů je i správně nastavená integrační politika.

Je rovněž třeba vzít v úvahu, kolik z registrovaných mladých mužů opravdu v evropských zemích nakonec azyl získá. V Německu, kam přišlo nejvíc uprchlíků, by neměl být tento jev dramatický. V Německu požádalo o azyl (podle letos v říjnu upřesněných statistik) v roce 2015 asi 890 000 osob a v některých jeho částech tedy může dojít k vyšší koncentraci mladých mužů. Z dlouhodobého hlediska by však nemělo jít pro osmdesátimilionovou zemi o neřešitelný problém. Doposud byl v zemi podíl mužů a žen mezi cizinci celkově vyrovnaný, ačkoli země zažila imigrační a uprchlické vlny již v minulosti, ať po druhé světové válce nebo v 90. letech. Z 9 107 893 cizinců žijících v Německu na konci roku 2015 bylo 4 873 294 mužů a 4 234 599 žen. Mírnou převahu u většiny ze sledovaných národností mají muži, vymyká se pouze imigrace z Ruska, kde je výrazná převaha žen (144 tisíc ku 86 tisícům).

Feminizace migrace

Vzhledem k tomu, že UNHCR začal sledovat statistiky o pohlaví uprchlíků až na konci minulého století, je složité dohledávat data za předchozí desetiletí a analyzovat genderové složení předchozích uprchlických vln. Historické prameny obecně dokládají, že až do poloviny 20. století migrovali celosvětově primárně muži. Výrazně začali převažovat nad ženami především v době kolonialismu spojené s průmyslovou revolucí od poloviny 19. století.

 Týkalo se to nejen hlavního směru migrace do Spojených států amerických, ale i dalších kontinentů, kdy bylo třeba v koloniích stavět infrastrukturu a pracovat v průmyslu i zemědělství. Počet žen, z nichž část migrovala za svými muži, osciloval až do konce 20. let minulého století mezi dvaceti až čtyřiceti procenty. V té době ještě oficiálně neexistoval termín uprchlík, který byl institucionalizován až se vznikem tzv. Ženevské úmluvy z roku 1951. Vedle migrace, která je dnes nazývána ekonomickou, se přitom i v minulosti jednalo z podstatné části o migraci vynucenou, ať bídou a hladomorem, občanskými válkami nebo kvůli odlišné víře.

Počet žen a dětí mezi migranty začal narůstat od 30. let, kdy mnohé vyspělé země začaly migraci výrazněji regulovat. Mezi lety 1960 až 2015 se počet migrujících žen celkově zdvojnásobil a jejich poměr dosáhl poloviny z 245 milionů globálních migrantů. Hovoří se o tzv. feminizaci migrace. V Evropě vzrostl za posledních patnáct let počet žen migrantek na 52, 4 procenta, v Severní Americe na 51, 2 procenta. Jejich počet nepřekročil polovinu pouze v Africe a Asii. V Asii jejich počet klesl z důvodu především mužské migrace za prací do bohatých arabských zemí. Mezi ženami v posledních desetiletích roste počet pracovních migrantek v souvislosti s poptávkou po zdravotním a ošetřovatelském personálu, domácích pracovnicích a pracovnicích v lehkém průmyslu a službách.

Riskující muži

Obecně platí, že v zemích, odkud lidé do Evropy nejvíce utíkají, není v populaci výraznější převaha mužů nad ženami. Současně ale složení imigrace odpovídá věkové struktuře zdrojových zemí. Zatímco v Evropě je přibližně 17 procent obyvatel mladších patnácti let, v zemích třetího světa je to takřka dvojnásobek – 30 procent. V Africe a na Blízkém Východě je ovšem mladší osmnácti let již 43 procent lidí.

Aktuální vyšší poměr mužů mezi žadateli o azyl nelze vysvětlit jednoduše tím, že je celosvětově mezi uprchlíky výrazně více mužů. Před konflikty a bídou musí utíkat společně jak muži, tak ženy a děti. Globálně tvoří ženy a dívky podle dat UNHCR polovinu uprchlíků, kteří již získali určitý druh mezinárodní ochrany. Ovšem co se týká nových žadatelů o azyl (jejich žádost ještě nebyla dořešena), za rok 2014 byl poměr žen celosvětově pouze 33 procent. Podíváme-li se na pouze evropská data za poslední léta, je patrný trend zvyšujícího se počtu mužů. V roce 2012 tvořili muži 66 oproti loňským 77 procentům. Jejich zastoupení ve věkové kategorii 18-34 let vzrostlo z 35 na 40 procent a v kategorii 14-17 let z pěti na 11 procent.

Nejvyšší počet dospělých mužů přicházel do EU v létě a na podzim 2015, na konci roku začal klesat a v letošním roce se počet žen a dětí opět zvýšil na polovinu. Celková převaha mužského pohlaví však nadále přetrvává, pokud započítáme i pohlaví osob do 18 let, kde chlapci převažují. Složení se liší také mezi oběma hlavními migračními trasami. V loňském roce převažovali i na tzv. balkánské cestě muži, ale za prvních osm měsíců letošního roku bylo z 160 000 lidí v Řecku 65 000 mužů, 60 000 žen a 35 000 dětí. Muži tak netvořili ani polovinu. Naopak z 120 000 převážně Afričanů, kteří letos připluli do Itálie, bylo mužů 80 000, žen 16 000 a dětí 24 000 dětí. Na tzv. centrální středomořské trase tedy pokračovala převaha mužů.

Liší se i věkové složení migrantů na obou trasách. Okolo šedesáti procent mužů přicházejících v roce 2015 například z Alžírska a Maroka bylo ve věku 18 až 34 let. Do této věkové kategorie přitom spadalo výrazně méně mužů z Iráku (48 %), Sýrie (38 %) a Afghánistánu (31 %). Obecně data ukazují, že počet žen je vyšší s rostoucím věkem uprchlíků (viz Graf 1).

8-graf1

V roce 2015 měli největší převahu (80 %) muži v kategorii 13 – 17 let a naopak ve skupině nad 65 let již ženy převažují.

 Statistiky tedy potvrzují předpoklad, že ženy a děti odcházejí primárně do nejbližšího bezpečného místa a jako první se na dlouhou, nebezpečnou cestu vydávají muži. Zastoupení žen je vyšší v uprchlických táborech a mezi tzv. vnitřně vysídlenými osobami (Internally Displaced Persons – IDPs). Z aktuálně rekordních 65 milionů osob, které musely opustit svůj domov, je 40 milionů těch, kteří nepřekročili hranice jiné země. Převyšují tak téměř dvojnásobně mezinárodní uprchlíky (21 milionů), kterým je mediálně věnována mnohem vyšší pozornost.

Každopádně platí, že pouze zlomek migrantů se rozhodne podstupovat náročnou a riskantní cestu do Evropy. A není překvapivé, že mezi nimi převažují muži, kteří jsou silnější a mají větší šanci riskantní cestu přežít. Často chtějí připravit bezpečnější cestu pro své rodiny. Mladí muži také prchají proto, aby nemuseli být nasazeni v boji a podílet se tak na zabíjení. Roli hraje i vysoká cena, kterou platí převaděčům. Rodina si často může dovolit vyslat pouze jednoho člena. Volí tedy nejsilnějšího, který zde může uspět a podporovat rodinu na dálku. Pro ženy je cesta mnohem riskantnější, násilí ze strany převaděčů je časté, mnoho žen je na cestě znásilněno.

Mladí Afričané

Je pravděpodobné, že rostoucí poměr žen a dětí na balkánské trase od konce loňského roku odráží snahu rodin následovat muže. Na riskantní trase z Afriky stále převažují muži. Nejriskantnější je dlouhodobě cesta z Libye, kde chaosu využívají převaděčské gangy. A podobně nebezpečná je pro mnohé Afričany podle výpovědí i samotná cesta do Libye ze subsaharských zemí, kdy část z nich zemře při přechodu pouště. I proto přichází z tohoto kontinentu relativně malý počet migrantů a rozhodně neplatí poplašné zprávy, že se do Evropy chystá celá Afrika. Za rok 2015 přišlo z tohoto kontinentu s 1,3 miliardy obyvatel v rámci tzv. uprchlické vlny necelých 150 000 lidí – tedy počet v řádu promile. A letos jsou zatím čísla podobná.

Platí, že lidé v Africe, podobně jako na jiných kontinentech, migrují ve výrazné většině do vedlejších zemí nebo regionů. Pouze do Jižní Afriky s 56 miliony obyvatel přišlo více migrantů včetně žadatelů o azyl než do půlmiliardové EU. A podobně jako v případě Syřanů nebo Iráčanů, kteří se podle výpovědí plánují vrátit do vlasti, jakmile to bezpečnostní situace dovolí, není migrace mladých mužů z Afriky z podstatné části trvalá.

Americký Gallupův institut se před několika lety ptal lidí po celém světě, zdali by odešli ze své vlasti, pokud by se hranice zcela otevřely. O migraci uvažovalo asi patnáct procent obyvatel planety, ale pouze malá část z nich by v zahraničí chtěla zůstat trvale. Více než dvě třetiny migraci považují jako dočasné řešení, vydělat si a vrátit se domů. Právě svobodní afričtí muži přichází podle výpovědí často s vidinou toho, že se jednou vrátí s vydělanými penězi do vlasti, kde založí rodinu. A obecně platí, že u samotných mužů je vyšší pravděpodobnost, že se vrátí do vlasti, než pokud budou mít v Evropě celou rodinu a například děti začnou navštěvovat školu.

Podle nižšího procenta udělených azylů a dalších informací jde u části migrantů z některých zemí Afriky oproti například Syřanům z větší části o migraci, která podle současných pravidel spadá do kategorie ekonomické a nikoli humanitární. A muži historicky převažovali tradičně v prvních vlnách migrace za prací. Týkalo se to například i řízených programů pracovní migrace do Německa a dalších zemí západní Evropy v 60. a 70. letech. Nejdříve přicházeli Italové, Španělé a Turci. Ti, kteří se později nevrátili, protože zaměstnavatelé potřebovali jejich práci i po skončení státem řízených programů, přivedli ženy a děti. A například i pracovní migrace do České republiky z Ukrajiny v 90. letech nebo v posledních letech z Rumunska a Bulharska byla v prvních vlnách převážně mužská.

České paralely

Vyšší zastoupení mužů mezi žadateli o azyl se týká dlouhodobě i ČR. V letech 2004 až 2014 činil podíl žen na žádostech o mezinárodní ochranu jen 25 až 35 procent. A jak ukázali historikové, tak například složení poúnorové emigrace z Československa bylo velmi podobné aktuálnímu složení uprchlické vlny. Průměrný věk uprchlíků byl 23,7 roku. 67,1 procenta uprchlíků byli svobodní. A 69,6 procenta mužských uprchlíků byli mladíci ve věku 15–29 let.

V druhé velké vlně po roce 1968 byl poměr mužů a žen již vyrovnaný, muži převažovali jen mírně. To souviselo především s možností menšího rizika pro migraci celých rodin, především v první fázi, kdy byly ještě otevřené hranice. Věkové složení bylo také velmi mladé, téměř sedmdesát procent emigrantů bylo mezi 15–30 lety věku. Vliv měla podle sociologů i skutečnost, že vzhledem ke geopolitické situaci se jednalo o migraci trvalou, nikoli spíše dočasnou, jako u velkého počtu aktuálních uprchlíků.

Přistěhovalectví a demografie

Z pohledu některých odpůrců imigrace, kteří se obávají islamizace Evropy vysokou porodností muslimských žen, by mohla být aktuální převaha mužů i pozitivní zprávou. Znamená to teoreticky, že se bude v EU rodit méně dětí muslimským matkám. Skutečnost je ale taková, že i pokud by bylo zastoupení žen vyšší, nebude to podle demografů znamenat islamizaci Evropy.

Dle studie institutu Pew Research Centre byla porodnost muslimských žen v Evropě v letech 2005 – 2010 na úrovni 2.2 dětí na ženu. To je sice více než 1.5 dětí u nemuslimského obyvatelstva, ale výrazně méně než představy části obyvatel o obrovské porodnosti a rozhodně málo na to, aby to zásadně i dlouhodobě změnilo náboženské složení obyvatel. Demografové dlouhodobě dokládají, že už ve druhé generaci imigrantů ‐ u dětí těch žen a mužů, kteří se přistěhovali z muslimských zemí ‐ se rozdíly v plodnosti mezi přistěhovalci a “původním” obyvatelstvem výrazně snižují. A není důvod pochybovat, že tomu tak bude i u současné imigrační vlny.

Loňský přibližně milion lidí, kteří žádali o azyl (a dostane jej pouze část), což bylo podle vývoje v roce 2016 spíše výjimka, činil pouze 0,2 % populace půlmiliardové EU. Nejedná se tedy rozhodně o číslo, které by mohlo změnit demografické i genderové složení Evropy. Ročně migruje do EU v posledních desítkách let průměrně několik milionů cizinců (především za prací, studiem, v rámci sloučení rodin, jako uprchlíci atd.). A podle dat demografů migrace doplňuje a postupně nahrazuje porodnost Evropanů již od 60. let a bez imigrace by počet obyvatel EU klesal (viz Graf 2).

13-graf2

A ačkoli, jak již bylo řečeno, do Německa a dalších států migrovali i v minulosti nejdříve muži za prací a až následně docházelo ke slučování rodin, přesto to nemělo vliv na aktuálně vyvážený počet mužů (49%) a žen (51%) v evropské populaci.

Politika slučování rodin

Zmíněné slučování rodin bude klíčové pro budoucí vývoj, protože část mužů plánuje přivést do Evropy postupně své manželky a rodiny. Politika EU v současnosti chrání nejužší rodiny, za které považuje manželské páry s nezletilými dětmi, pokud jako rodiny existovaly i v zemi původu. Slučovaná rodina je tvořená „sponzorem“, který je nositelem oprávnění a rodinným příslušníkem, jenž se slučuje (manžel/manželka, partner/partnerka, nezletilé děti/zletilé děti, rodiče nebo osamělý cizinec starší než 65 let a další, pokud jsou k tomu oprávnění). Nejedná se tedy o možnost sloučit rozvětvené rodiny a přivést další příbuzné, jako jsou dospělí bratři nebo sestry, jak se někdy mylně traduje.

Za kontroverzní je některými odborníky označováno březnové rozhodnutí Německa omezit na dva roky spojování rodin běženců, kteří se do Německa dostali. Vláda na druhou stranu chce dávat rodinným příslušníkům úspěšných žadatelů o azyl přednost při sestavování kontingentů lidí, které by měla země v budoucnu vyzvedávat přímo z krizových oblastí. Argumentuje také, že opatření má zamezit tomu, aby rodiny posílaly své děti na nebezpečnou cestu přes moře s cílem je později následovat. Na druhou stranu proti tomuto kroku vystupují kritici s argumentem, že to znamená rozdělení rodin a děti, které jsou samy v cizí zemi, musí čekat v ústavní péči. Současně poukazují na to, že podle mnoha výzkumů sloučení rodiny přispívá k úspěšné integraci migrantů.

V posledním desetiletí přitom přicházela do zemí EU téměř třetina cizinců (nikoli pouze azylantů) právě v rámci rodinných vazeb a mírně tak překračovala počet lidí, kteří přicházeli na základě pracovního povolení, případně za účelem studia (viz Graf 3).

14-graf3

Sloučení rodiny je jedním z nejčastějších způsobů legální migrace cizinců také do ČR, kdy má zhruba třetina cizinců z tzv. třetích zemí pobytový status rodinného příslušníka.