Zora Hesová: 6x o právu šarí’a

Donedávna širší veřejnosti neznámé slovo šarí’a se v současnosti skloňuje v diskusích politiků, matek i pejskařů. Co šarí’a je? Kde je praktikována? Vyvíjí se nějak? Na tyto otázky odpovídá arabistka a analytička Asociace pro mezinárodní otázky Zora Hesová.

Představme si, nehledě na animozity a čas, že vedle sebe u čaje sedí středověký učenec, syrský islamista a marocká feministka. Téma rozmluvy je zdánlivě jednoduché: definice šarí’y. Postupně promlouvají jednotliví mluvčí. Z koleček vyjádření se stává nekončící kolotoč slov, a to na čem se všichni tři ve výsledku shodnou je, že v jejím duchu žijí. Každý ale jinak. Jak to?

Šarí’a není zákoník                                                                                                                       

Šarí’a (šarī’ah), tzv. islámské právo, je obecně chápána jako soubor pravidel, zákazů a příkazů, které v islámu řídí život jednotlivců a komunity. Šarí’a ale není zákoník – není to kodex s přesnými pravidly, neexistuje žádná jednotná a definitivní verze šarí’y ve smyslu tzv. pozitivního práva. Důvodem je to, že šarí’a velmi obecně označuje Boží zákon tak, jak byl zanesený v Koránu a praktikovaný v době jeho zjevování. Pro definici šarí’y jsou tedy stěžejní interpretace koránských veršů. Někdy totiž pojem šarí’a odkazuje k doslovnému obsahu Koránu, někdy k islámské právní tradici, jindy je symbolem identity, jindy ještě politickým programem.

Pro muslimy je šarí’a především morální a metafyzická představa Boží spravedlnosti, která vyjadřuje lidskou přirozenost ve své harmonii tak, jak byla stvořena, a kterou zpracovává do srozumitelných pravidel a komplexní právní tradice. Šarí‘a je do jisté míry obdobou našeho přirozeného zákona. Obsahuje soubor zásad (např. spravedlnost, solidaritu, ochranu slabších), které jsou založeny na vztahu k božské transcendenci a ze kterých se vyvozují konkrétní normy.

Slovo šarí’a je v Koránu velmi vzácné a šarí’a jako právní tradice vznikla až ve stoletích následujících po zjevení Koránu (po 7. st. n. l.). V širším slova smyslu označuje šarí’a složitý systém pro stanovování norem a předpisů při řešení právních problémů na základě Koránu a sunny. Vedle řady náboženských, teologických a rituálních témat obsahuje Korán poměrně omezený počet jasných pokynů, které mohou být základem práva.

Vyvozováním konkrétních pravidel islámského práva z Koránu a sunny se zabývá islámská právní věda (fiqh), která jej zkoumá z různých hledisek. Protože islámští učenci nemohou sami vytvořit kodex, ale pouze vykládat zdrojové texty, existují různé právní školy a více či méně rozdílné výklady. Vykládat šaríu tak příslušelo tradičně učencům (ulamá, fuqahá ). S modernizací se právo rozšířilo na nové oblasti a kodifikovalo: získalo explicitní podobu zákoníků, např. trestního, občanského, obchodního atd. V tomto procesu modernizace nahradily autoritu učenců ve většině otázek státní zákoníky a sekulární soudy, a to kromě té oblasti, kterou Korán upravuje nejjednoznačněji: rodinného práva.

Šarí’a jako návod na život      

Na rozdíl od našeho přirozeného práva obsahuje šarí’a i morální návody pro život. Muslimové v Koránu nacházejí pokyny k tomu, jak chápat svou existenci na zemi a jak uctívat Boha, a také o tom, jak správě vést svůj život, jak se chovat k ostatním a co považovat za hodnotné. Korán požaduje např. skromné vystupování a oblékání, rovnost bohatých a chudých před soudem, ochranu soukromého vlastnictví, ochranu před zvůlí, platnost práva. Korán ale obsahuje jen omezený počet jednoznačných a přesných pravidel, které by se mohly stát zákony. Jasná pravidla se většinou týkají přesně vymezených tělesných trestů, otázky dědictví (dcera dědí dvakrát méně než syn, jenž ale zabezpečuje rodinu), manželství a rozvodu (muž má svobodu se rozvést, žena rozvodem ztrácí věno), dále zakazují pití vína a půjčování na úrok a řídí islámské rituály: půst v ramadánu, náboženskou daň, solidaritu s chudými. Ostatní právní témata – týkající se především konkrétních aspektů rituálů, ale i smluv, obchodu, politiky, války a míru, z Koránu vyvozuje fiqh. Pomáhá si sunnou – souborem výroků proroka a příběhů z jeho života, které slouží jako návody k tomu, jak v určitých situacích jednal a jak morální a právní dilemata řešil mravní vzor muslimů, Mohamed.

Šarí’a si může rozumět s liberální demokracií

Ve středověku dosáhla právní tradice vysoké míry komplexity a právo bylo do značné míry zakonzervováno. Islámské právo je konzervativní účelově: jeho zdroje byly jednou dané a platí jako posvátné. Islámská tradice se brání inovacím – tomu, aby se právo vzdalovalo od původních textů, podstatně se měnilo a ztrácelo svůj náboženský charakter. Naprostá většina šarí’y se totiž týká náboženských rituálů: správného vykonávání pěti povinností muslima – zvláště modliteb, daně, poutě a půstu, dále rituální čistoty, stravovacích zákazů, a obecně osobních mravů.

Právní tradice se přesto především pod tlakem modernity mění. Islámští modernisté si na začátku 20. století vzali značnou svobodu a využívali racionálních metod interpretace Koránu, např. argumentace na základě principu největšího dobra či veřejného blaha (maslaha), aby uvedli v soulad islámské právo a moderní dobu. Dnes ji používají feministické teoložky a teolozi, kteří se od textu Koránu odrážejí ve snaze zbavit právo diskriminace žen, kterou vyvozuje starší tradice. Řada autorů a autorek, od začátku 19. století v Egyptě po letos zemřelou Maročanku Fatimu Mernissi se vrací k textu Koránu, přezkoumávají zažité způsoby čtení textu, často je osvobozují od příliš jednoduchých interpretací a od svázanosti s vybranými hadísy (činy proroka, jejichž soubor se označuje slovem sunna), poukazují na obecné hodnoty, které Korán potvrzuje (rovnost, spravedlnost) a nabízí jiné čtení Koránu a tedy i jiné znění šari’y. V islámském feminismu jde konkrétně o svobodu při volbě oděvu včetně šátku, ale i o obecné postavení ženy v obci (např. při modlitbě) a ve společnosti.

Právní inovace ale nejsou lehce přijímané; nejsou ani vždy liberální, někdy právo zjednodušují a politizují. Inovaci znamenala např. argumentace ajatolláha Chomejního, který ze šíitské teorie vyvodil právo pro učence stát se i politickým vůdcem a svou interpretaci prosadil a udržoval revolučně, tedy spíše politickými, než teologickými metodami. Pomalu se rozvíjejí i doplňkové právní tradice, jako třeba konzervativní, ale inovativní tradice práva menšin. Jde o šaríatské předpisy pro muslimy, žijící jako menšina např. v Evropě, které omezuje platnost určitých pravidel, např. umožňují muslimům brát si půjčky na úrok. Obecně lze ale říci, že v posledních letech stoupá počet prací mladší generace islámských učenců, a to zejména na okraji muslimského světa (v Maroku, Evropě, USA). Jejich práce ukazují, že šarí’a je stále živá tradice a že lze na koránském základě argumentovat např. pro kompatibilitu šarí’y a moderní liberální demokracie, jakož i pro rovnost pohlaví.

Šarí’a v praxi

Úplně jiná otázka je, jaké interpretace jsou v muslimských společnostech přijímány a aplikovány. Islámské právo sice je především produktem právních škol, které vyvinuly určité sdílené pozice (zákazy) ve stoletích po zjevení buďto na základě Koránu, nebo kvůli určitému zájmu muslimské obce, ale ne všechny právní pozice lze z Koránu zcela vyvodit. Např. tzv. zákaz zobrazování či princip zahalování hlavy islámským šátkem pro ženy nejsou pravidly, která by Korán jasně uváděl, ale naopak výsledky pozdější interpretace. To ale neznamená, že by tak byly v očích většiny muslimů méně platné. Na druhou stranu zákaz půjčování na úrok (který islám sdílí s křesťanstvím) ani zákaz vynucování náboženství, který Korán (2:256) explicitně zmiňuje, nejsou státy ani islamisty dodržovány. V mnoha ohledech je Korán nejednoznačný a obsah šarí’y spočívá na způsobu jeho interpretace: mj. i na tom, jak moc je text doslovný a na tom, jaké cíle ta či ona škola sleduje. Názory islámských právníků mají tedy velkou autoritu, ale nejsou absolutně povinné – muslima zavazuje pouze text Koránu.

Šarí’a v muslimských zemích

Šarí’a zůstává, či naopak se v poslední době čím dál více stává, politicky atraktivní představou z následujících důvodů. Zaprvé představuje vládu práva a spravedlnost, tedy něco, čeho se v moderních muslimských státech obecně nedostává. Proto „šarí’a“ jakožto symbol spravedlnosti stala obsahem islamistických stran v arabském světě, přestože neexistuje konsenzus o tom, co by její zavádění znamenalo. Šarí’a totiž především definuje určitou identitu společnosti – šarí’a se považuje za symbol a základ jejich stability a kulturní autenticity. V posledních desetiletích se právní řády mnoha zemí také fakticky nebo alespoň symbolicky přihlásily k šarí’e, přestože má většina arabských států sekulární ústavy.

Heslo o tzv. zavádění šarí’y je oblíbeným tématem mezi islamisty a politickými vůdci. Státy, které explicitně zakládají svůj právní řád na šarí’e, mají ale velmi rozdílné povahy – od teokratické Saudské Arábie, která nemá ústavu, přes neliberální republiku Írán až po krizemi zmítaný Pákistán. Pouze tyto státy systematicky uplatňují řadu šaríatských pravidel, kde Korán něco jasně zakazuje (alkohol, mimomanželský sex, krádež a loupež), nebo kde přikazuje trest (bičování, kamenování, exil, amputace). Většina muslimských zemí se od tělesných trestů a plošných zákazů (např. zákazu alkoholu) distancovaly. Tělesné tresty se vůbec v islámské historii prováděly zřídka. Text Koránu totiž nakazuje poměrně náročné důkazové řízení (např. čtyři důvěryhodné svědky samotného aktu cizoložnictví). V posledních desetiletích se ke kamenování, bičování a segregaci pohlaví „navrátily“ země a vlády, které tímto chtějí z politických důvodů demonstrovat svou islámskou nadřazenost – zejména Saúdská Arábie, Írán a džihádisté (ve svém zákoníku je má i Afghánistán a Brunej).

Oblast, kde se naopak šarí’a aplikuje téměř ve všech muslimských zemích, je občanské právo. Šarí’a (konkrétně: pravidla vyvozená z explicitních pasáží Koránu) je dnes základem občanských zákoníků ve většině arabských zemí: od těch konzervativních (Saúdská Arábie) až po ty nejmodernější (Sýrie, Egypt, Tunisko, Maroko). Ve většině zemí existuje duální právní systém: rodinné právní spory muslimů lze řešit buďto před šaríatským soudem, nebo před soudem civilním. Země mají např. moderní institut rozvodu, ale rodiny často předstupují spíše před soud náboženský, jehož pravidla např. pro rozvod jsou tradiční. Tunisko a Maroko přijaly poměrně liberální občanské zákoníky, které zajišťují ženám mnohem větší rovnost, než jinde v arabském světě, přičemž se obě země ve svém zákoníku dovolávají k islámu a k šarí’e. Tunisko v liberálním pojetí vede – zakazuje polygamii.

mapa-saria

Šarí’a je možnost dialogu

Pojem „zavádění“ šarí’a je tedy velmi nejednoznačný. Islamistické strany, které jej podporují, mají velmi vágní představy o tom, co by to znamenalo a často usilují pouze o symbolické zmínění šarí’y v ústavě. Když Muslimské bratrstvo vyhrálo v roce 2012 v Egyptě volby, netrvalo na žádné radikální změně ústavy, protože prohlásilo, že egyptský právní systém je se šarí’ou už konformní. Naopak džihádistická hnutí vynucují svou představu šarí’y a to i přesto, že neodpovídá principům, které brání tradiční islámské právní školy, a přestože jsou džihádisté za to islámským establishmentem tvrdě kritizováni.

Na závěr lze říci, že šarí’a je mnohoznačný pojem. Není to zákoník s přesnými pravidly a její role, především ta politická a symbolická, se pod vlivem fundamentalistů v posledních desetiletích a zejména od roku 2011 stala předmětem konfliktů mezi muslimy samotnými.