Názory

2000 uprchlíků ročně by Česko zvládlo, 20 000 už ne

Ředitel Centra pro integraci cizinců Vladislav Günter o tom, že ekonomičtí imigranti se integrují snáze, o půlmiliardové vládní zakázce na začlenění azylantů i nepovedeném projektu Generace 21.

faktus_gunter_web

 

S cizinci v ČR už jako sociální pracovník, projektový manažer a dnes ředitel Centra pro integraci cizinců pracujete dohromady 15 let. Vzpomenete si ještě na svého prvního klienta?

Asi si nepamatuji, kdo konkrétní byl mým prvním klientem, ale spíš si vybavuji hlavně dva z těch prvních. Jezdil jsem tenkrát jako sociální pracovník do integračního azylového střediska do Velešic. Těžko říct, jak se tam měli azylanti integrovat, když okolo téměř nikdo nežil. Žili tam tenkrát mimo jiné i dva pánové ze dvou různých afrických zemí. A hned jsem tak měl možnost přesvědčit se, jak nefungují takové ty běžné lidové kulturní předpoklady typu „Afričan jako Afričan“. Ačkoliv důvody jejich útěku z domova mohly být velmi podobné, jejich osobní předpoklady, schopnost vyrovnání se s minulostí, adaptabilnost a podobně byly zcela nesrovnatelné. Zatímco jeden se stal mým dlouholetým klientem vyžadujícím skutečně pravidelnou podporu, druhého stačilo pouze nasměrovat, poradit, pomoci naformulovat žádost apod. Navíc měl i štěstí – ale štěstí, jak se říká, přeje připraveným. V místě, kde nalezl práci, mu obec nejenom že ochotně poskytla bydlení, ale starosta mu domluvil i možnost hrát basketbal v nejbližším klubu. A vůbec ho tam skutečně pěkně přijali. Konkrétnější být nemůžu, protože u nás je tak málo cizinců a azylantů (a zejména z Afriky), že by na základě detailnějších informací, mohli být identifikováni.

Věděl jste, proč si vybrali zrovna Česko?

Nezjišťoval jsem to. Je velmi ošemetné vyptávat se uprchlíků na jejich minulost. Často skrývá mnohá traumata, takže nikdy nevíte, do čeho můžete píchnout. Téma hovoru určuje klient. Je to také věc určité důvěry a ta se buduje postupně.

 

Po udělení azylu přichází často deprese

První místo, kam se azylanti dostávají, pokud nemají finanční prostředky na vlastní bydlení nebo příbuzné, kteří by pomohli, jsou už vámi zmíněná integrační azylová střediska. Jak se tam s nimi pracuje?

V integračně azylových střediscích je sice státem placený sociální pracovník, ten je však někdy spíše administrátorem, který má nasmlouvat služby pro ubytované. Střediska jsou dnes zpravidla v okrajových čtvrtích, např. v Předlicích v Ústí nad Labem, v Josefově v Jaroměři. Čekání na azyl je u nás navíc často velmi dlouhé. Stává se, že pokud se ho už dotyčný azylant dočká, nemusí mít po jeho získání úplně pocit, že by se tím jeho situace nějak dramaticky zlepšila. Někdy dokonce naopak – protože po dlouhé době, kdy o něj bylo nějak postaráno a přitom mu v integraci bylo spíše bráněno, je najednou tlačen k tomu, aby se stal samostatným, našel si práci, bydlení, učil se česky a tak dále, aniž by se jeho životní podmínky (určitá společenská i prostorová izolace, jazyková bariéra apod.) změnily k lepšímu. Najednou si na příklad prakticky za stejné ubytování musí platit nájem. Takže ta práce je především o domluvě, jakou si klient pro sebe představuje perspektivu a jak jí co nejrychleji dosáhnout – co pro to musí udělat on sám a s čím je možné mu pomoci.

Pokud tady má ale azylant příbuzné nebo dostatek prostředků, aby se o sebe postaral sám, tak nemá povinnost absolvovat výuku češtiny nebo docházet za sociálním pracovníkem?

Ne, to nemá.

Kolik takových lidí průměrně je, kteří se o sebe postarají sami?

To opravdu nevím. My dnes přímo a kontinuálně v žádném středisku nepracujeme, klienti těchto zařízení si nás spíše po nějaké době vyhledávají sami, mají-li potřebu. Určitě to nelze nějak paušálně vyčíslit, protože v každé „vlně“ určitě hraje roli celá řada faktorů (délkou azylové procedury počínaje a schopnostmi a sociálními vazbami konkrétních jedinců či rodin konče).

Pokud vaše služby někdo vyhledá. Z jakých důvodů nejčastěji přicházejí?

Je to dost odlišné podle druhu pobytu. V případě azylantů je to nejčastěji práce, bydlení, případně vzdělávání dospělých i dětí. V případě cizinců s dlouhodobým pobytem je to daleko nejčastěji pomoc s prodlužováním pobytu, sloučení rodiny, u lidí s trvalým pobytem pak opět hledání práce či výuka češtiny. Pomáháme ale i s přihlášením dětí do škol, s registrací u lékařů, s docházením na úřady apod. Vedle základu, tj. poradenství a úspěšného programu češtiny pro cizince nabízíme i dobrovolnické aktivity, a to buď formou mentoringu (jeden dobrovolník provází klienta českým prostředím) nebo formou otevřených klubů. Tam chodí jak cizinci, tak Češi, za pomoci dobrovolníků tráví společně čas a vyměňují si své životní zkušeností. Hrají např. deskové hry, konverzují anglicky, česky, organizují si dámský klub nebo jezdí na výlety, pořádají koncerty, pikniky… Tyto jednoduché zájmové kroužky jsou velmi důležité a hlavně velmi oblíbené u obou stran.

Kdo jsou vaši dobrovolníci?

Jsou to lidé nejrůznějšího věku, profesí i zázemí, tj. od studentů přes aktivní pracující až po seniory, lidé s různými životními zkušenostmi, socioekonomickým postavením, zde i jinde narození. Těžko bych hledal typ našeho „modelového dobrovolníka“, protože různí klienti a různé aktivity si vyžadují různé typy dobrovolníků. Ač se logicky nejvíc dobrovolníků rekrutuje z řad studentů, máme např. dobrovolníka analytika, který v jedné rodině doučuje děti, vysokoškolského pedagoga, který doučuje češtinu dospělého klienta nebo paní v důchodu, která s klientkou z Iráku podniká různé výlety – včetně třeba zájezdu do Benátek!

 

Kvót se bát nemusíme

Znamená to, že integrace je vlastně dobrovolná. Nemělo by se to změnit? Podobně jako to teď plánují v Německu?

Nevidím moc důvod, proč nějak speciálně zakotvovat „povinnost integrace“. Myslím, že stávající rámec je docela dostatečný a je spíš otázkou, jak s ním společnost a stát dokáží zacházet. Hlavním vládním dokumentem u nás je v tomto ohledu Koncepce integrace cizinců, která je postavena na čtyřech pilířích, na nichž se nějakým způsobem prokazuje cíl a míra integrace cizinců. Na prvním místě je to znalost češtiny, na druhém ekonomická soběstačnost, na třetím vazba na české prostředí (to např. znamená, zdali dítě chodí do české školy, kroužků, zda má rodina nějaké české přátele, je účastná na životě místní pospolitosti apod.) a za čtvrté je to orientace v české společnosti (jak se zkrátka vyznají). Moc nevím, jak by tohle všechno mohlo být naplněno „povinně“.

Ani v případě jazykové vybavenosti vám nepřijde lepší, aby byly kurzy češtiny povinné?

Tam možná ano a možná i nějaké sociokulturní kursy (což by beztak podchycovalo pouze dvě roviny věci). To by ale zároveň musel stát být schopen zajistit tyto kursy v dostatečném množství, kvalitě a cenové i termínové dostupnosti. Čehož však v tuto chvíli zjevně schopen není. Každopádně je dobré si uvědomit, že pořád platí, že pokud chtějí cizinci mít namísto dlouhodobého pobytu trvalý, musí udělat zkoušku z češtiny a už tehdy se posuzuje i jejich společensko-ekonomická situace. Pokud chtějí získat občanství, opět absolvují zkoušky z češtiny a tuzemských reálií. A zde se znovu a ještě důkladněji posuzuje, jak jsou žadatele zapojeni na místní úrovni, jestli chodí děti žadatele do české školy, jestli nemají dluhy atd. Žádnými zkouškami není z logických důvodů podmíněn azyl, protože ten je udělován kvůli ochraně života. Navíc azylantů a jedinců s doplňkovou ochranou jsou ročně stovky (loni 400). Bavil bych se raději o tom, jak garantovat cizincům větší pocit bezpečí a jistoty (pobytové, přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění aj. „výdobytky“) za doložení snahy ve výše uvedených okruzích. Tedy nikoliv systém „povinnost – sankce“, nýbrž „snaha o integraci rovná se postupné nabývání širšího spektra práv“, a také jak do integrace cizinců aktivněji zapojit obce a místní komunity, aby měla širší dopad a byla rychlejší a efektivnější.

A jak hodnotíte stav integrace cizinců dnes?

Integrace cizinců se v Česku spíše vede. Je to také dáno tím, že imigrantů zde není tolik, jejich přírůstek je spíše pozvolný a navíc se opírá spíše o příchod lidí, kteří zde již mají nějaké vytvořené vazby (zejména Slováci, Ukrajinci, Vietnamci atp.) Těžko ovšem říct, co by se dělo, kdyby naše „prověřené“ politiky a programy měly skutečně čelit nějakému vyššímu náporu, než je pár stovek azylantů a pár tisíc pracovních či jiných migrantů ročně.

Připravuje se na takovou situaci kvůli loňské migrační vlně do sousedního Německa nějak ministerstvo vnitra?

Letos například probíhá faktická pilotáž nové podoby tak zvaného Státního integračního programu, který je určen na pomoc azylantům. Bude zajímavé sledovat, jaké bude jeho blízké vyhodnocování, ale troufám si tvrdit, že i přes jistě optimistické hodnocení, jehož se nám z ministerstva zřejmě dostane, tahle věc žádný velký přínos nepředstavuje, neboť replikuje veškeré dosud přežívající nešvary české integrační politiky: přílišná byrokratičnost a tím zdlouhavost, nepřehlednost pro samotné uživatele, fakticky spíše vytváření paralelní struktury než program, jehož by byly zejména obce základní součástí. A to se prosím bavíme o jednom programu z mnoha! Vedle toho existuje program podpory integrace cizinců dle už zmíněné Koncepce, je-li to nutné, spouští stát extra programy pro přesídlence – krajany atp.

To zní poněkud chaoticky, myslíte, že obavy z příchodu uprchlíků jsou odůvodněné – třeba podle tolik diskutovaných kvót?

V rámci kvót, pokud by vůbec byly naplněny, se rozhodně bát nemusíme. Pořád by to šlo zvládnout a případné problémy (na něž jsme zvyklí a zejména neziskové organizace i některé obce je umějí řešit) by pro společnost nepředstavovaly žádné nadstandardní ohrožení. Problém by se podle mého ukázal v plné nahotě u řádově vyššího čísla, třeba u 20 000 osob, jež by přišly v jeden okamžik. To už by dnešní systém zvládl jen velmi těžko – ne snad přímo tak, že bychom to nezvládli vůbec, ale zcela určitě by se projevily naše nedostatečné kapacity, což by mělo minimálně krátkodobě dopad na kvalitu poskytovaných služeb, schopnost zapojení dětí do českých škol, dospělých na trhu práce a tím i na rychlé zapojení do společnosti jako celku atd. Na druhou stranu si ale myslím, že právě to, že před námi není žádná taková výzva, stojí také za stavem, kdy stát nemá žádnou motivaci na svém přístupu něco výrazně měnit.

 

Ekonomičtí migranti se integrují snáze

Nedávno zkrachoval pokus neziskové organizace Generace 21 přivést do Česka vybrané Iráčany. Část z nich utekla do Německa, část se vrátila domů a ministerstvo vnitra nakonec projektu odebralo svou podporu. Lze vůbec dobře vybrat rodiny k přesídlení do současného Česka?

To zcela určitě lze, ale zároveň ani ten sebelepší výběr vám nezaručí, že prostě všichni budou jenom šťastní a spokojení až do smrti, zkrátka happyend. Já za hlavní problém zmíněného programu považuji zejména fakt, že k těm mnoha různě funkčním imigračním a integračním programům přibyl v podobě tohoto experimentu další. Navíc byl nechán na bedrech zjevně a otevřeně nezkušené organizace, výběr pak na krajně nedůvěryhodných lidech, respektive na konkrétním jedinci. Ukazuje to zejména, jak problematické je pomoc účelově směřovat k lidem, nikoliv podle skutečné potřebnosti, ale jakéhosi zvnějšku společensky přijatelného atributu – v tomto případě křesťanské víry. No a třetí chybou byl samozřejmě ten humbuk kolem. Byl v tom asi dobrý úmysl, ten se však záhy obrátil proti organizátorům samotným. Byl to humbuk na začátku (hurá, pomáháme křesťanům), v průběhu (místo vděku si stěžují, že žijí v kravíně) i na konci (místo vděku jedou do Německa nebo domů). Teď už je ticho po pěšině a nikdo tak bohužel neví, že nemalá část oněch křesťanů u nás zůstala a pokud je mi známo, celkem bez problémů se postupně adaptují na nové podmínky. To, co však prolétlo éterem, obávám se, obrazu integrační praxe na veřejnosti vůbec neprospělo.

Vláda vypsala téměř půlmiliardovou zakázku na integraci, která má probíhat následující tři roky. Za tyto peníze bude možné přijmout až 6000 cizinců. Zároveň ministerstvo vnitra upozorňuje, že stropu 6000 nemusí být ani dosaženo. Jak této zakázce rozumět?

Je potřeba říct, že se jedná o integraci azylantů – nikoliv všech cizinců, kterých je u nás bezmála půl milionu. Když tu půlmiliardu vydělíte oněmi předpokládanými 6 tisíci, dostanete částku lehce překračující 80 tisíc korun na osobu, což zase víceméně odpovídá částce ve stávajícím Státním integračním programu, kdy na prvního člena rodiny připadá nějakých 120 tisíc korun podpory, jež má směřovat na podporu asistence, rekvalifikací, nostrifikací, vybavení domácnosti atd., přičemž na každého dalšího člena rodiny je již částka podstatně nižší. V té půlmiliardě se však nacházejí i různé provozní náklady spojené s tím programem, takže ve finále ta částku na osobu bude ještě nižší. I kdyby to však bylo oněch 80 tisíc, v případě azylantů – a v případě, že by tato částka byla skutečně dobře využita – mi to nepřijde jako nikterak přemrštěná cena za investici do úspěšné integrace a tím i klidu uvnitř české společnosti.

Kdo se integruje nejlépe?

Často slyšíme, že je potřeba oddělit skutečně potřebné migranty či uprchlíky od těch ekonomických, protože jedni si pomoc zaslouží, zatímco druzí nikoliv. Už se ovšem zpravidla nedodává „b“, totiž, že řada ekonomických migrantů využívá např. institut mezinárodní ochrany prostě pro nedostatek jiných možností, jak se do té či oné země legálně dostat – za prací, za studiem apod. Je jistým paradoxem, že alespoň ze své zkušenosti mohu říci, že právě ekonomičtí migranti jsou z hlediska integrace zpravidla daleko jednodušší cílovou skupinou (zde míněno z hlediska sociálních služeb, nikoliv jako nějaká přesně, ať již statusově, etnicky či nábožensky definovaná skupina). Jejich motivace a cíle jsou totiž velmi jasné: vydělat peníze a zabezpečit jimi svou rodinu doma, následně eventuálně přivést rodinu sem a žít zde normální, plnohodnotný život. A právě snaha a touha po úspěchu je přímo předurčují k úspěšné integraci. Samozřejmě za předpokladu, že zde žijí a pracují ve férovém prostředí, nejsou kýmkoliv zneužívaní a mají dostatek relevantních informací.

A co tolik diskutovaní azylanti?

Naopak političtí uprchlíci, jejichž právo na azyl a právo pobývat na území ČR zpochybňují skutečně jenom ti nejkrajnější extremisté, jsou v tomto ohledu spíše náročnější. Jednak díky mnohem složitější osobní i migrační historii, často díky již zmíněné délce a komplikovanosti azylové procedury a mnohdy i kvůli přemrštěným očekáváním co do garancí, jež jim azyl či lépe řečeno mezinárodní ochrana, přináší. Z mého hlediska je proto velmi nefér maskovat nevstřícnost vůči určitým migrantům či uprchlíkům jejich údajnými ekonomickými důvody a údajným nebezpečím, jež tyto důvody mají představovat ať již pro trh práce, sociální systém či jinak. Tím spíš, když zároveň stát (když se mu to hodí – ekonomice se např. nedostává pracovní síly) sám a ochotně právě ekonomickou migraci iniciuje a vychází jí vstříc. Aniž by přitom zároveň tento business (doslova) jakkoliv podmínil např. povinností zaměstnavatelů či pracovních agentur zajistit těmto lidem takové podmínky, které minimálně nebrání jejich integraci. Natož aby přímo vyžadoval nějakou míru podílu těch, co této imigrace využívají, na integraci těchto osob.

Kateřina Čopjaková

Názory

Jan Charvát: Češi touží po vůdci a Zeman to ví

Politolog Jan Charvát antiimigračním hnutím a stranám v krajských volbách moc šancí nedává. Jejich existence je jen symptomem nemoci české společnosti, kterou přední český odborník na politický extremismus diagnostikoval jako bastardizovanou verzi liberalismu.

 

Transparenty_na_demonstraci_SPD_proti_imigraci

 

Před několika dny jsme byli svědky představení Martina Konvičky a jeho příznivců, kteří se v centru Prahy vydávali za islamisty a stříleli do vzduchu. Co jsme vlastně viděli? Začátek volební kampaně?

Skupiny, jako je Iniciativa Martina Konvičky, obvykle fungují v modu permanentní volební kampaně. Nicméně se domnívám, že celá akce měla směřovat k přitáhnutí pozornosti k chystaným demonstracím proti kancléřce Merkelové a současně být i jakýmsi výkopem kampaně před krajskými volbami.

Mají antiimigrační hnutí a strany šanci na volební úspěch?

Stručná odpověď je ne. Delší odpověď je, že to téma je stále živé a má potenciál přilákat určité procento voličů. Rozkol uvnitř antiimigračního tábora a neserióznost řady jeho představitelů voliče ale naopak odrazuje.  A pokus o dvojitý rebranding (zrušení spolupráce Bloku proti islámu s Úsvitem a následné zrušení BPI a vytvoření dvou nových uskupení Alternativa pro Českou republiku a Iniciativa Martina Konvičky) tomu nijak zvlášť nepomáhá.

Vypadá to, že právě díky nim se krajně pravicové strany jako DSSS ocitly na ještě vzdálenějším okraji. Nejsou ale antiimigrační hnutí nebezpečnější?

Tak DSSS se marginalizovala celkem úspěšně sama a je pravda, že dnes už nejde o relevantní subjekt. Skupiny, které ji nahradily, nejsou až na výjimky nijak spojené s „tradiční“ krajní pravicí, nenesou si žádné stigma z minulosti a tvoří je lidé, jejichž politický rozhled je přece jen větší, než jak je tomu u DSSS. Navíc pracují s tématem, které je v české společnosti obecně vnímáno spíše pozitivně. Proto je o nich více slyšet a mají větší šanci někoho oslovit. Pokud bychom jejich nebezpečnost měřili větším dopadem na veřejnost, lze říci, že nebezpečnější jsou. Stejně jako v případě DSSS jde ale o uskupení s jediným tématem, což si řada lidí poměrně dobře uvědomuje. Stejně tak i dryáčnictví, které je pro tato uskupení u nás poměrně typické, vzbuzuje u řady lidí rozpaky. Myslím si, že ač většina lidí u nás bude spíše odmítat migraci a islám, tak reálná podpora těchto uskupení je nízká. Nicméně jistě to budeme vědět až po volbách. Větší nebezpečí, než volební zisk, ale představuje vnášení jejich agendy do veřejného prostoru. Simplifikace, agresivita, paušalizace a generalizace představují koktejl, který je pro kritické myšlení smrtelný.

Když budeme vycházet z posledních zpráv o extremismu ministerstva vnitra, jak se vyvíjí tuzemská krajně pravicová scéna?

Zprávy ministerstva o extremismu odráží hlavně trendy – a ten pro rok 2015, který potvrzuje i letošek, je – proč chodit na akce Dělnické strany, a být médii označován za neonacistu, když můžete jít na jakoukoli mnohem větší akci Islám v ČR nechceme, a bude z vás pouhý odpůrce migrace. Hlavní trend je ale ještě jiný, a to obecná nespokojenost s politikou.

Islám je vedlejší, hlavní je frustrace

Tento trend vidíme napříč západní společností – ve Velké Británii, Německu, USA…

U nás je to přece jenom vlivem komunistické minulosti odlišné. Už dva až tři roky si všímáme, že se tady zformovala určitá skupina lidí střední generace a střední třídy, která je velmi nespokojená. Přitom se na první pohled může zdát, že nemá až takový důvod. Je důležité nezaměňovat je s chudými lidmi, nebo s working class, která je utloukána někde u pásu. Tohle jsou středoškoláci a vysokoškoláci, ze kterých sálá frustrace. Obávám se, že jde o lidi, kteří plně uvěřili neoliberálnímu mýtu, který po roce 1989 v české společnosti získal hegemonní postavení. V podstatě jde o bastardizovanou verzi liberalismu (klasický liberalismus se v Česku nikdy neuchytil), který stojí na nesmírně zjednodušené představě, že pokud bude každý pracovat sám na sebe, a pokud bude pracovat dobře, tak se musí mít dobře. Konsekventně pak předpokládá, že pokud se někdo bude mít špatně, nebo bude chudý, tak je to proto, že je to lempl a budižkničemu. Problém je, že tito lidé už nějakou dobu narážejí na to, že to nefunguje. Mají pocit (často oprávněný), že dřou, ale zadostiučinění a „dobrého života“ se jim nedostává, naopak pořád jen chodí složenky a konec hypotéky je v nedohlednu. V roce 1990 s prvotním nedostatkem a utahováním opasků počítali, protože byl před nimi horizont „světlých zítřků“. Obnovíme to, co zničili komunisti, vstoupíme do mezinárodních struktur jako je Evropská unie a tím překonáme problémy. To všechno jsme udělali, ale „dobrý život“ ne a ne přijít. Teď už si ale nikdo opasky utahovat nechce a žádná další Evropská unie, která by nám mohla pomoci, už také není. Zmizel tím ten prvek naděje a tito lidé se cítí ztracení. A současně mají pocit, že, když o tomhle svém pocitu mluví, tak je nikdo neposlouchá. Jsem přesvědčen, že vidíme proces marginalizace ale u většinové společnosti. A tito lidé slyší přesně na slova populistů, Pegidy nebo Islám v ČR nechceme.

Islám a migrace je tedy vůbec nezajímá?

Pouze částečně. Primární moment, který tyto lidi mobilizuje je ale ten, jak dokládá i výzkum mezi příznivci Pegidy, že politici nechtějí slyšet o jejich frustraci, což jim potvrzuje, že politici jsou naprosto odtrženi od jejich obyčejného života. A v tom se tato množina frustrovaných shoduje napříč evropskými státy a USA.

Politici, na které tito frustrovaní slyší, jako Donald Trump nebo Nigel Farage u nás třeba prezident Miloš Zeman, ale často používají nejrůznější dezinformace a argumentační fauly, a bývají usvědčeni novináři či factcheckery. Přesto o příznivce nepřicházejí.

Jejich příznivci nejsou hloupí. I jim často dochází, že politici fabulují a říkají nesmysly, ale jejich frustrace převažuje, takže svým favoritům odpustí to, co svým protivníkům nikdy. A pak je tady druhý moment – fenomén konspiračních teorií, kterému dokážeme odolávat, pouze kvalitním vzděláním, a toho se podle mne mnoha lidem nedostalo.

O nedostatečnosti vzdělávacího systému, který zaspal dobu, jde slyšet ze všech stran. Přesto máme pro toto tvrzení nějaká data?

Určité průzkumy existují, ale nejsem si teď vědom nějakého relevantního průzkumu, spíš se opírám o vlastní zkušenosti, byť si samozřejmě uvědomuji, že mohou být zavádějící. Nicméně každý rok přichází noví studenti a každý rok máme z kolegy pocit, že jejich úroveň je horší. A stále větší skupina z nich už je ovládnutá pocitem frustrace, kdy „vědí“, že všichni kradou, lžou a vše je zbytečné. Bez toho, aby se svá tvrzení snažili doložit konkréty, bez toho, aby se snažili navrhnout řešení. Tohle je generace studentů, která je připravená na diktátora.

Jak a kdy k tomuto nebezpečnému rozkolu mezi studenty a školským systémem došlo?

Je to kombinace několika trendů, nejsem si jistý, jestli ji dokážu zcela zachytit. Souvisí opět s tím, jaká pravidla jsme si nastavili po roce 1989. Na jedné straně je to silné přesvědčení, že každý si jede sám na sebe, což vede k velmi tvrdé atomizaci jedince i rodiny. Měl jsem možnost působit na soukromé vysoké škole, a tam měli někteří studenti naprosto katastrofální výsledky, přičemž standardní přístup jejich rodičů byl: „Jak to, že má mé dítě špatné známky, když já mu platím školu?“. Jejich rodičovská role podle nich končila u platby za výuku, dále se nezajímali. A to nestačí. Je to vlastně rozklad rodiny, vztahů, které by měly fungovat. A toto není otázka vzdělanosti, toto je důsledek právě toho, že jedeme jen sami na sebe, že nejsme ochotni vstupovat do širších sociálních vazeb, což předáváme i další generaci.

Dá se tento rozklad vystopovat v nějakých průzkumech?

Studie Institutu pro kriminologii a sociální prevenci dokládají, že u mládeže průběžně narůstá odmítavý postoj vůči Romům. Dobře, tam ještě můžeme předpokládat, že jsou respondenti ovlivněni nejrůznějšími mediálními výstupy a hoaxy, ale vedle toho roste také nenávist vůči bezdomovcům. A to už podle mě nejde vysvětlit jinak, než zaklínáním se neoliberální mantrou. Jejich rodiče sice denně naráží na to, že tato mantra nefunguje, ale vystavěli kolem ní svůj život, takže se jí jen tak nepustí a předávají ji dál. A bezdomovci jsou zrcadlem tohoto zklamání se ve vlastním přesvědčení. Jsou personifikací strachu, že takto může skončit každý. Jsou vlastně ideálním obětním beránkem. A v tomto smyslu je islám ještě příhodnější. Muslimové tady v podstatě nejsou, muslimské komunity fakticky neexistují, muslimské čtvrti také nemáme, islamizace nehrozí, a proto jsou to ideální viníci naší frustrace. Protože nejlepší viník odjakživa je ten, který se nemůže bránit, kterého neznáme a můžeme si tak do něj projektovat svoje strachy a viny.

Kritika islámu je v pořádku, nenávist ne

Na druhou stranu do Německa přišlo loni více než milion žadatelů o azyl, většina z nich je z převážně muslimských zemí. Stále se také mluví o členství v Evropské unii a společné zodpovědnosti, kterou by měly všechny země prokázat zapojením se do přerozdělení uprchlíků. Nejsou ty obavy, i když často předimenzované, alespoň z části oprávněné?

To jsou podle mě dvě různé věci. Kořeny antiislámského hnutí jsou mnohem starší než současná migrace. A obavy v pořádku jsou, stejně jako je v pořádku kritika islámu. Je to podobné jako v případě soužití s Romy – nemá smysl říkat, že v něm neexistují problémy, ale má smysl řešit reálně existující věci a hlavně řešit je racionálně. Ale ne, že vznikne fanatická nenávist, která se nám navíc ještě rozleje v zemích a regionech, kde je zkušenost s muslimy minimální. Upřímně řečeno, jsem přesvědčen, že aktivity lidí jako je Martin Konvička vedou k přesnému opaku toho, co chceme, tedy k zablokování debat o islámu a tím pádem i ke snížení možnosti jeho reformy.

Pokud jsou takto frustrovaní ze selhání svého celoživotního neoliberálního konceptu, pokud mají pocit, že politikové nesplnili, co slíbili (a mnohdy opravdu nesplnili), proč by se v této situaci měli zajímat o někoho dalšího. Nebo jak je přesvědčit, aby se zajímali o někoho dalšího?

Pořád je to o racionalitě. A to racionální vydiskutované řešení by pravděpodobně nebylo příjemné ani pro jednu stranu společnosti. Teď přistupuji na to, že společnost je rozdělena na dvě nesmiřitelné části, i když o tom zdaleka přesvědčený nejsem. Naopak mám pocit, že je tady poměrně malá skupina fanatických nenávistníků obklopena lidmi kritickými k migraci a islámu a u protistrany vidím tu paletu názorů ještě pestřejší, spojuje je snad jen to, že do migrantů nechtějí střílet.

Podle vás tedy nedochází k polarizaci společnosti?

Dochází, ale ty dva tábory nejsou oddělené takovou hlubokou propastí s jasnými hranicemi, jak si představujeme. Dokonce se nám na některých místech protínají. V politologii je velmi oblíbená teorie štěpících linií, která říká, že kdyby ve společnosti neexistovaly konflikty, neexistovaly by politické strany a vlastně ani politika. Politika je o zvládnutí konfliktu. Je možné, že zjistíme, že jde o nový typ tohoto konfliktu, kdy půjde jen o to, že to, co má dostat střední třída dostávají menšiny, migranti, neziskovky…

Jak se na migračním trendu vezou tradiční české politické strany?

Od První republiky máme „úžasnou“ vlastnost sebezahleděnosti, pouze Masaryk a Beneš vnímali Československo v evropském kontextu. Takže český politik nereflektuje nic, pokud nemusí. Navíc téma migrace je v Čechách netypické tím, že tu de facto žádní migranti nejsou, takže nejde z pohledu politiků o konkrétní řešení konkrétního stavu, ale v podstatě jen o to, jak budou komunikovat svoje postoje směrem k lidem. Dobře je to vidět na ANO Andreje Babiše, které původně zachovávalo opatrně pro imigrační postoj, aby v momentě, kdy se ukázalo, že většina lidí je proti, otočilo. Jediný, kdo tohle téma skutečně dokázal využít, je tak prezident Zeman.

Co ODS? Nesnaží se být právě oni tou sítí pro zklamané neoliberály?

Ano, protože je to pro ODS poslední možnost, jak přežít. Jsou do těch pozic dotlačeni, ale zároveň se jim to příliš nedaří. Slyšíme sice jednotlivé hlasy jejich členů jako je paní Černochová, ale neslyšíme silný hlas celé strany. KDU-ČSL má podobný postoj jako ČSSD, ale vycházející z křesťanských pozic. A komunisti jsou proti, protože jsou tou ryze konzervativní stranou, nikoli antisystémovou. Nejsou tady ti názorově silní politici, kteří by byli konzistentní. Česká politická scéna je takový vypuštěný rybník, ve kterém se to plácá. I když je téma migrace možná velké pro společnost, tuzemská politika ho příliš nereflektuje.

Půjdou potom Češi vůbec k volbám?

Část z nich nepůjde vůbec. Je tady poměrně čerstvá zkušenost z rakouských voleb. Voliči odmítli zavedené strany a stanuli proti sobě kandidáti Zelených a Svobodných. I když je nutno poznamenat, že kandidát Zelených na prezidenta byl obecně přijatelný, žádný Matěj Stropnický, kterého by drtivá většina společnosti neskousla.

Pokud jsou tedy tradiční strany slabé, nová hnutí a iniciativy nesystémové a nekonsistentní, nezískávají voliči pocit, že odpovědí na tuto situaci je prezident zvolený v přímé volbě? Nenabírá tuzemská politická scéna směr ke stále většímu rozšiřování prezidentských pravomocí a proměně systému na prezidentský?

V našem tuzemském prostředí to jednoznačně posiluje roli prezidenta, který je schopný říct jasné slovo. A Miloš Zeman tuto svou příležitost už jasně ucítil. Velmi dobře cítí struny, na které může veřejnosti zahrát. Z pozice leadershipu je velmi schopný, dělá to správně a pro spoustu lidí je tou odpovědí. Protože my, jak se zdá, nechceme elity, protože ty jsou podle nás zkorumpované, případně zkorumpovatelné, ale chceme vůdce.

Kateřina Čopjaková

Názory

Jana Straková: V českém školství chybí důvěra. Inkluze ji tam může vrátit

Analytička Jana Straková zkoumá spolu s kolegy z Univerzity Karlovy už roky české školství. Znepokojuje ji vysoký počet odkladů nástupu do prvních tříd, rostoucí množství výběrových veřejných a privátních škol i raketově se zyvšující počet rodičů, kteří základní školu pro své dítě velmi pečlivě vybírají. Česká škola musí projít velkou změnou a důležitým nástrojem, který ji v tom pomůže, je podle ní inkluzívní přístup.

 

Strakova_Jana

Jana Straková vystudovala elektroniku a optiku a pedagogiku. Koordinuje výzkumný tým předškolního vzdělávání v šestiletém projektu CLoSE, který se zaměřuje na vztahy mezi dovednostmi, vzděláváním a výsledky na trhu práce . Působí na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Zodpovědnost za vzdělání každého dítěte nese škola

V září dorazí do českých tříd více dětí s různými speciálními potřebami. Cílem je, aby se v základním proudu vzdělávalo více dětí společně. Tento fakt překvapivě silně rezonuje v české společnosti i médiích. Jak se stalo, že tak odborné téma, jakým je inkluze, vzbudí tolik kontroverzí?

Příčin je celá řada. V první řadě se nedostalo odborné ani rodičovské veřejnosti včasného vysvětlení, na jaké nedostatky současného stavu zaváděná opatření reagují, proč systém potřebuje změnu a co má být jejím konečným cílem. Pedagogy ani širokou veřejnost se nepodařilo pro myšlenku inkluzívního vzdělávání získat. Vidím zde určitou paralelu s kurikulární reformou, kdy se také málo pracovalo s postoji pedagogů. Často si myslíme, že k tomu, aby se systém změnil, stačí, že vydáme nařízení. Ale pokud nejsou učitelé o smysluplnosti změn přesvědčeni, hrozí nebezpečí, že je budou provádět pouze formálně a že ve skutečnosti nepřinesou žádoucí efekt.

Z pohledu zvenčí a médií to vypadá, že pedagogové jsou proti inkluzi dlouhodobě…

Poslední roky jsme byli svědky velmi emotivního diskurzu hlavně mezi tzv. příznivci inkluze  – povětšinou lidmi z neziskového sektoru, aktivisty a odpůrci inkluze – speciálními pedagogy. Aktivisté obviňovali speciální pedagogy, že inkluzi nechtějí, protože se bojí, že jim budou zrušeny jejich speciální školy, ve kterých dlouhá léta pracují. Speciální pedagogové namítali, že aktivisté vůbec nevědí, o čem mluví, protože nikdy neučili a s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami nemají žádnou osobní zkušenost. Diskuse byly zcela beznadějné, protože v nich nedocházelo k žádnému posunu. Pro českou společnost je podle mého názoru dosti typická neschopnost hledat společná východiska a konsenzuální řešení, zde byl tento nedostatek zcela zřejmý. A za této situace se přistupovalo k novelizaci školského zákona. Pak už bylo velmi jednoduché přes spřátelené rodiče dodávat odstrašující příklady z praxe a tím vzbudit poměrně slušnou paniku v širší společnosti.

To je diskuze odborná. Proč ale taková panika na straně širší veřejnosti?

Postoje odborné obce a veřejnosti se příliš neliší a ani jedna strana inkluzívnímu vzdělávání nikdy příliš nepřála. Více než 80 % učitelů i rodičů se dlouhodobě domnívá, že je dobré rozdělovat děti do škol podle studijních předpokladů, neboť v diferencovaném systému probíhá vzdělávání efektivněji. To se týká jak vzdělávání dětí v základních školách praktických, které slouží dětem, které mají s učením nějaké problémy, tak ve školách výběrových, které slouží dětem nadaným. Tento přístup u nás má také velké zastání u akademické obce a elit, které formují názory společnosti. Pravděpodobně se na něm podepsala i historická zkušenost se socialistickou jednotnou školou.

Výzkumy však ukazují, že v diferencovaném systému efektivněji vzdělávat neumíme. Vždy na něj doplácejí žáci v nevýběrových větvích a rozdělování nikdy neprobíhá podle studijních předpokladů, ale spíše podle rodinného zázemí žáků. Škola navíc nemá jenom vzdělávací funkci ale také důležitou funkci socializační. Podle mého názoru je pro vývoj společnosti důležité, aby složení tříd kopírovalo složení společnosti. Jen tak se děti naučí žít pohromadě. Škola má také zcela zásadní úlohu při utváření sdílených hodnot. To vše ale od škol vyžaduje něco úplně jiného, než na co se dosud primárně zaměřovaly.

Chce se po nich inkluze. Co to tedy je?

Inkluzivní přístup vychází z předpokladu, že každé dítě je schopné se učit. Každý máme své limity, ale ty dopředu neznáme, proto nemá smysl se jimi dopředu nechat omezovat. Je třeba se soustředit na to, aby každý žák ve vzdělávacím systému plně rozvinul svůj potenciál. K tomu nejlépe dochází v přirozeném vrstevnickém kolektivu, kde se od sebe mohou děti učit navzájem, přičemž vzdělávání musí být zorganizováno tak, aby vycházelo vstříc rozmanitým potřebám každého dítěte. Z toho vychází, že zodpovědnost za vzdělávání každého dítěte nese primárně škola. Učitelé musí spolupracovat s rodiči, protože spolupráce s rodiči je pro efektivní vzdělávání důležitá, ale škola se musí snažit plně rozvíjet každé dítě. Dítě nadané, které má doma podnětné prostředí, i takové, se kterým se rodiče doma nepřipravují. U nás jsme vždy vycházeli z toho, že zodpovědnost za vzdělávací výsledky dítěte nese v první řadě rodina. Rodina má motivovat, učit se s dítětem, připravovat pomůcky podle pokynů paní učitelky. Když rodina nefungovala, měli jsme za to, že se nedá nic dělat. Inkluzívní přístup spočívá mimo jiné v tom, že škola je zodpovědná za kvalitní vzdělávání každého dítěte i za to, že se bude dítě ve škole cítit dobře. To je obtížný a dlouhodobý úkol, který mění u nás zažitý pohled na úlohu školy a vyžaduje, aby učitelům byla poskytnuta velká podpora.

Lidé propadli panice

Rozebíráme hlavně tuzemskou společnost. Jak se v případě inkluze postupuje v zahraničí?

Diskuse o inkluzívním vzdělávání probíhá ve všech vyspělých zemích a na cestě k inkluzívní škole jsou jednotlivé vzdělávací systémy různě daleko. Máme k dispozici řadu ukazatelů, podle kterých můžeme na situaci v jednotlivých zemích usuzovat. Například z hlediska podílu žáků vzdělávaných v základních školách praktických se řadí Česko mezi evropskými zeměmi na 3. místo po Belgii a Německu. V ČR je ve školách mimo hlavní vzdělávací proud vzděláváno přibližně 3,5 % dětí, v severských zemích je to méně než 1 %. Česko tradičně vykazuje v mezinárodním srovnání silnou závislost výsledků vzdělání na rodinném zázemí a vysoké rozdíly mezi školami z hlediska složení jejich žáků a vzdělávacích výsledků, které dosahují. Čeští učitelé se také vyznačují vysokou nedůvěrou v to, že žáci chtějí ve škole dosahovat dobrých výsledků, a ve své schopnosti své žáky motivovat. To vše ukazuje, že inkluzívní přístup potřebujeme, ale že nás čeká ještě mnoho práce.

Tématu inkluze se chytili i mnozí protiuprchličtí aktivisté a politici. Podobně je tomu v Německu, kde je boj proti inkluzi jedním z témat krajně pravicové strany Alternativa pro Německo. Jak poznamenalo téma inkluze spojení s tzv. uprchlickou krizí?

Různí lidé, kteří se pro mne z nepochopitelných důvodů těší v české společnosti úctě, a ona jim popřává sluchu, se stavěli k otázkám přijímání uprchlíků identicky negativně jako ke vzdělávání dalších dětí v hlavním vzdělávacím proudu. Lidé propadli panice a témata se bohužel propojila. Mimochodem Německo i Rakousko mají podobně nastavený školský systém jako my, ale ve snižování vzdělanostních nerovností docílily již řadu úspěchů. Jsou přitom v nesrovnatelně obtížnější situaci, neboť mají vysoký podíl přistěhovalců, jejichž vzdělávání přirozeně klade na vzdělávací systém vysoké nároky. ČR má z tohoto pohledu se svými 2,6 % občany narozenými mimo země EU, 1,5 % Romů a po Islandu a Norsku 3. nejnižším podílem obyvatel žijících pod hranicí chudoby k podobným krokům luxusní podmínky.

Častým argumentem pro zavedení inkluze je, že je prospěšná pro všechny. Jak?

Počítá s tím, že v jedné třídě jsou různé děti s rozmanitými potřebami a na ty musí způsob výuky reagovat. To znamená, že systém je nastaven tak, aby vycházel vstříc všem dětem a efektivně je vzdělával. A pokud se školy naučí takto pracovat, pak je to bezesporu výhodné pro všechny. V běžných českých školách je řada dětí, které neumíme efektivně vzdělávat, přestože nemají žádné intelektové hendikepy ani poruchy chování, ale mají třeba nějaké osobní zvláštnosti, potřeby, specifická nadání… Náš vzdělávací systém není na tyto rozmanité potřeby nastaven. Učitel rozdíly mezi dětmi mnohdy přehlíží, protože organizovat výuku tak, aby je zohledňovala, není jeho povinnost (dítě se musí přizpůsobit škole) a také to v současné době není v jeho možnostech. To, že náš systém neumí reagovat na potřeby dětí, vidíme např. na vysoké míře odkladů, která je v mezinárodním srovnání naprosto nebývalá. V některých vzdělávacích systémech chodí děti do školy, když je jim šest let, a vzdělávací systém se o ně postará. První třída a priori počítá s tím, že děti jsou různé a na různém stupni vývoje a dokáže výuku zorganizovat tak, aby byla pro všechny užitečná. Když říkám zorganizovat, tak myslím opravdu zorganizovat, protože není možné, aby učitel pak byl na všechno sám.

Zkušenosti ukazují, že když si škola připustí zodpovědnost za to, že se naučí efektivně vzdělávat všechny děti, kvalita učitelů se zvyšuje. Učitelé získávají nové dovednosti, stávají se citlivější k potřebám dětí a postupně se učí na ně reagovat. To znamená, že se stávají lepšími učiteli.

To znamená do každé třídy alespoň jednoho asistenta pedagoga?

Cest k zajištění kvalitního inkluzívního vzdělávání je hodně a jsou velmi rozmanité a nemusíme je všechny nově vymýšlet, neboť se můžeme inspirovat v zahraničí a také v našich školách, které již inkluzívní přístupy aplikují. Nějakou podporu bude učitel schopen poskytnout sám, když bude schopen dovedně aplikovat například skupinové vyučování, v něčem mu může pomoci asistent, v něčem jiném odborník na vzdělávání dítěte s určitými problémy, psycholog, etoped. Ti musejí být ve škole k dispozici. Důležitá je spolupráce učitelů navzájem a spolupráce s dalšími aktéry. Na tu ovšem učitelé potřebují prostor. Začlenění různých dětí do běžné výuky také může vypadat velmi různě. Například některé děti se mohou zúčastnit na některé předměty společné výuky a v jiných se mohou vyučovat individuálně. Rozhodovat vždy musí zájem dítěte. Tedy cesty jsou různé, pomoc rozmanitá, ale na začátku musí být víra v to, že inkluzívní přístup je smysluplný a dosažitelný. A také důvěra všech aktérů v to, že společně za spolupráce rodičů a odborníků se podaří najít pro každé dítě optimální vzdělávací model.

V současné české školství rodiče nevěří?

Rodiče zjevně školám a učitelům nedůvěřují. Kdyby jim důvěřovali, nevěnovali by takovou péči výběru školy pro své dítě. Vzhledem k tomu, že na počátku povinného vzdělávání jim jde primárně o to, aby se jejich dítě mělo ve škole dobře, nevěří tomu, že učitelé budou schopni se o spokojenost jejich dítěte automaticky postarat. Mají pocit, že to musí zajistit sami, výběrem školy, výběrem konkrétní paní učitelky. Zároveň ovšem učitelé nevěří rodičům, že je v jejich vzdělávacím úsilí podpoří, že s nimi „potáhnou za jeden provaz“, a mají pocit, že si vymýšlejí a mají neopodstatněné nároky. Také mají často velkou nedůvěru ke svým žákům. Na těchto základech se těžko staví efektivní spolupráce.

Systém, který zohledňuje potřeby každého dítěte, musí být hodně drahý?

Do školství by se u nás v každém případě mělo investovat více, než se do něj investuje. Česko patří k vyspělým zemím s nejvíce podfinancovaným primárním vzděláváním a s nejnižšími platy učitelů. Peníze sice všechny problémy nevyřeší, ale bez masívních investic se podle mého názoru nedá docílit nápravy. Peníze jsou důležité již proto, aby učitelé uvěřili, že si společnost jejich práce cení a považuje ji za důležitou.

Rodiče často zakládají vlastní školy nebo vyučují děti doma, stávají se raději sami učiteli. Roste i tento fenomén?

Ano. Rodiče zakládají vlastní školy, roste poptávka po privátním školství, rodiče si stále častěji připlácejí za různé služby, třeba výuku angličtiny, v systému veřejného školství. Tento vývoj má řadu stinných stránek. Například rodičovské školy nejsou vždy schopny poskytovat dětem kvalitní vzdělání a kvalitní výchovu. Diferenciace v systému veřejného školství pomocí přijímacích zkoušek a placených služeb je pro většinu vyspělých zemí nemyslitelná. Například v severských zemích jsou i soukromé školy pro děti bezplatné, aby byly dostupné všem rodinám bez ohledu na jejich finanční situaci. U nás se naopak  finančně diferencuje i předškolní vzdělávání, kde rodiče mohou volit pro děti kroužky, přičemž některé školky poskytují kroužky bezplatně a v jiných jsou ceny mnohdy takové, že si je řada rodin nemůže dovolit.

Toto vše by mohla změnit inkluze?

Inkluze by mohla významně napomoci pozitivním změnám. Může významně přispět ke zvýšení kvality českých škol a jejich schopnosti efektivně vzdělávat všechny děti. To znamená, že může oslabit nutnost výběru a s tím také diferenciaci společnosti.  A o té bychom se měli bavit. Debata o inkluzi především ukázala, že česká společnost velmi tápe v otázce sdílených hodnot. Například zpochybnila snahu usnadnit lidem s hendikepy maximální zapojení do normálního života. Pokud chceme napomáhat soužití zdravých lidí s lidmi s hendikepem a různorodých společenských skupin, musíme se to naučit už ve škole.

 

 

 

 

 

 

Kateřina Čopjaková

Názory

Ewa Brändholmová: Imigraci můžeme brát jako problém nebo výzvu

 

socialka

 

Ještě loni bylo ve Švédsku 450 domů pro nezletilé žadatelé o azyl a azylanty. Teď už jich 700. Ewa Brändholmová vede jedno z těchto zařízení přímo ve Stockholmu. I přesto, že je situace podle ní nejkomplikovanější za téměř 40 let, co pracuje v oboru, říká, že Švédsko bude muset namísto zamlčování kritiky zlepšit plán integrace.

Jaká je situace kolem stockholmského nádraží, kde docházelo ke krádežím a obtěžování ze strany nezletilých migrantů?

Pachateli je převážně skupina marockých dětí ulice, které přišly do Švédska a nedostaly povolení k trvalému pobytu. Švédsko všeobecně povolení k pobytu nezletilým občanům Maroka neuděluje. Navzdory zamítnutí žádosti odmítají Švédsko opustit a shromažďují se na různých místech, kde se pokoušejí živit drobnými krádežemi. Velký problém představuje skutečnost, že když nastane čas tyto nezletilé poslat zpátky, Maroko je nechce přijmout. Avšak ozývají se hlasy, že diplomatická vyjednávání s Marokem vedou ke změně situace a Maroko začne tyto nezletilé přijímat nazpět.

Takže zatím zůstávají v šedé zóně?

Ano, ocitnou se v šedé zóně a začnou krást, aby získaly nějaké peníze na obživu. Netuším, kolik takových dětí ve Švédsku žije. Jelikož páchají zločiny, tak se o ně společnost chvíli stará v ústavech, potom je propustí a ony se vrátí ke svým starým kamarádům – zase do toho spadnou. Je těžké je přimět k tomu, aby s tím přestaly. Ve chvíli, kdy se Maroko definitivně rozhodne je přijímat zpět, už to bude řešitelné. Podobně se bude muset postupovat i u dětí jiných národností, kterým nebyl udělen azyl či nějaká forma pobytu.

Mluvíme většinou o chlapcích, protože těch přichází do Švédska mnohem více.

Převážnou většinu představují chlapci, přičemž 96 % chlapců je ve věku 14 až 17 let. Nezletilí přichází nejčastěji z Íránu, dále Afghánistánu, Eritrei a Sýrie. Nejčastěji z oblastí zasažených válkou. S Afghánci a jejich rodinami, kteří přichází přes Írán, je už tam zacházeno jako s uprchlíky. V roce 2014 přišlo asi 7 000 nezletilých bez doprovodu, v roce 2015 jich bylo přes 35 000.

Někteří odborníci se domnívají, že pokud bude takto velký převis chlapců nad dívkami, integrovat se budou hůře a zakládáme si na genderovou nerovnost, která není bezpečná. Jak to vidíte vy?

V masových médiích se o tom nyní začala vést diskuze, v níž se poukazuje na to, že poprvé za spoustu let jsou muži ve Švédsku ve většině. Nikdo se ale očividně neodvažuje spekulovat o tom, co to nyní nebo v budoucnosti může znamenat. Když se podívám na zařízení, které vedu, nepovažuji integraci za obtížnou. Většina se chce opravdu naučit švédsky a pochopit švédskou společnost. V domově také diskutujeme o rovnoprávnosti ve Švédsku, co to znamená v souvislosti s pohlavím a dalšími oblastmi.

 

Švédština je základ

 

Co vzbuzuje u mladých azylantů a azylantek při diskusích největší údiv?

Nejvíce se tu probírá jídlo. Švédské jídlo mladým moc nejede. U nás je ohledně jídla spousta diskuzí a konfliktů. Jinak mají zájmy stejné jako mladí lidé na Západě – cvičení, hudba, počítačové hry a internet.

Jak to vlastně v azylovém bydlení pro nezletilé bez doprovodu vypadá?

Je to různé, nejčastěji v takovém zařízení bydlí mezi 7 až 50 dětmi. Většina zařízení přijímá okolo 15 dětí, někdy mají vlastní pokoje, někdy jich v jednom pokoji bydlí dva až čtyři. Nezletilí jsou zařazeni do škol, kde se učí švédsky a mají speciální vzdělávání s důrazem na znalost jazyka. U nás, v Ekengården máme ještě místnost s televizí, společenskou místnost, kde mohou hrát stolní tenis či kulečník. Ne každý HVB (pozn. Rezidenční bydlení pro děti a mládež) takto vypadá, každý však musí dětem zajišťovat večerní program, tzn. sport či jiné volnočasové aktivity. Většinou mají k dispozici i počítače, aby mohly např. kontaktovat rodinu doma, pokud nějakou mají.

rum 1

 Je to jejich první ubytování ve Švédsku?

 Ne, nejdříve jsou ubytováni v tzv. tranzitním bydlení. Tam žijí několik týdnů, než Úřad pro migraci rozhodne, který kraj se postará o konkrétní nezletilé žadatele o azyl.

Jaký pak mají nezletilí žadatelé v azylovém bydlení režim?

Každý všední den musí jít do školy a měli by se věnovat i nějakému koníčku. Mnoho jich chodí cvičit. V domově mají také možnost doučování. Až do devíti hodin večer ve všední dny a do jedenácti o víkendech si mohou chodit, kam chtějí. V prostorech domova nesmí kouřit, užívat drogy, vyhrožovat a používat násilí na personálu a dalších dětech. Jejich bydlení by jinak do co nejvyšší možné míry mělo simulovat domov.

O kolik dětí se staráte?

12 zaměstnanců se momentálně stará o 22 dětí ve věku 14 až 18 let. Mladší děti do tohoto typu HVB nesmí být přijímány. Jsou to sociální pracovníci, pečovatelé, lidé, co sem sami přišli jako imigranti.

Lidé, co sami přišli jako migranti?

Ano, velká část našeho personálu jsou lidé, co sem sami přišli jako uprchlické děti. Buď byli uprchlíci jejich rodiče, nebo oni sami. Důležité je, že umí švédsky, mají řidičský průkaz, vzdělání a jsou zvyklí pracovat s lidmi.

Jak dlouho děti čekají na rozhodnutí o udělení azylu?

Před rokem trval celý proces asi dva měsíce, nyní je to zhruba šest měsíců. Když jej obdrží, zůstává u nás do své plnoletosti, pak mu sociální služba zajistí samostatné bydlení. Pokud jej nezletilý naopak nezíská, je přestěhován do jiného bydlení, kde čeká, až ho úřad pošle zpět domů.

Jak je Švédsko úspěšné ve vracení odmítnutých nezletilých žadatelů?

Švédsko podepsalo Úmluvu o právech dítěte, ke které musí přihlížet. Takže švédské úřady musí např. vědět, že v domovině dítěte žijí jeho příbuzní, kteří jej mohou přijmout. Pokud dítě příbuzné nemá, je situace komplikovaná. Tehdy přichází v úvahu dětský domov a to všechno trvá velmi dlouho. Během té doby dítě často požádá o nové povolení k pobytu.

 

Traumatický vzorec

 

Europol nedávno zveřejnil analýzu, ze které vyplývá, že za loňský rok se podle registrací ztratilo až 10 000 nezletilých migrantů. Většina z nich sice může být u svých příbuzných, podle odhadu je však minimálně třetina zneužívána k prostituci či otrocké práci. V jakém psychickém a fyzickém stavu k vám nezletilí přichází?

Mnoho dětí je ve špatném, hlavně psychickém stavu, a to z různých důvodů. Jednak jsou velmi rozrušené z toho, co se doma stalo a stále děje jejich rodinám, druhak byly na cestě do Švédska často vystavené traumatickým událostem. Několika dětem z našeho domova pomáhá Ústav pro psychiatrii dětí a mládeže. S některými si lékaři jen povídají, některým musí předepsat léky např. na spaní.

Jak se dovídáte, že dítě bylo na cestě do Evropy obětí trestné činnosti?

Na to, aby vám děti řekly, co se stalo, je nejprve potřeba, aby si personál získal jejich důvěru. Někdy nám o tom neříkají, protože možná chtějí chránit své příbuzné či přátele doma, nebo proto, že se bojí pašeráků lidí. Tady v domově v tom vidíme určitý vzorec. Poté, co zde mladí lidé bydlí dva až tři měsíce, se u nich začne většinou projevovat trauma a psychická nepohoda. V tom se zcela jistě ukrývají zážitky, kterým byli po cestě do Švédska vystaveni či strach o rodinu, která je doma, nebo také na útěku. Pokoušíme se samozřejmě děti přimět, aby nám o tom řekly. Ale to podle mé zkušenosti trvá delší dobu, takže když se k nám děti dostanou, tak ti, jež je sem přivezli, o jejich zážitcích neví zhola nic.

Z jakých důvodů především vyrážejí děti na cestu samy?

Někdy pošlou rodiny děti jako první, aby ony posléze mohly ve Švédsku požádat o sloučení rodiny. Důvodem je, že zatím je ve Švédsku jednodušší, když děti žádají o sloučení rodiny, než kdyby žádali dospělí. To je ten důvod. Jiné přichází proto, že rodiny po nich chtějí, aby zde pracovaly a peníze posílaly domů rodině. Jiné rodiny sem posílají své děti kvůli studiu, jiné proto, aby jejich děti unikly válce a chudobě.

Letos v lednu došlo ve švédském Mölndalu k tragické události, kdy byla nezletilým uprchlíkem pobodaná 22letá sociální pracovnice. Pamatujete si za dobu své praxe podobně závažný případ?

Ne, vražda personálu se nikdy předtím nestala. U dospělých trpících psychickými poruchami se to bohužel občas stává, dokonce i to, že se pohádají a navzájem zabijí…

Nezletilí bez doprovodu mohou mít v domovech zbraně?

Zbraně u sebe samozřejmě mít nesmí. Není však problém sehnat mimo domov například nože. V našem domově před dětmi nože zamykáme.

Změnila tato tragédie nějak pohled Švédů na imigranty podobně, jako se to stalo u části veřejnosti v Německu po silvestrovských útocích v Kolíně?

Našemu domovu vyhrožovali a dále vyhrožují nacisté, děsí zejména děti. Několik azylových center jak pro dospělé, tak děti bylo napadeno nacisty a jinými lidmi, kteří v naší zemi žadatele o azyl nechtějí.

Policejní důstojník, který byl v roce 2014 a 2015 šéfem policistů zajišťujících bezpečnost na festivalu We Are STHLM řekl, že zamlčení sexuálních útoků ze strany afghánských uprchlíků vůči dívkám je jejich bolavým místem. Nemůže se tato dobře míněná opatrnost spíše obrátit proti institucím?

Švédsko má přehnané sklony umlčovat vše negativní o imigraci. Ale v poslední době se to změnilo, zejména právě po diskuzích o tom, co se stalo na festivalu. Tento postoj se objevil z velké části hlavně proto, že masová média a jisté instituce nechtěly pomáhat xenofobní politické straně Švédští demokraté. Důvěra v policii klesla, ale závisí to i na jiných příčinách, např. že nezvládá dostatečně řešit množství zločinů.

 

Obavy nejsou rasismus

 

V oboru pracujete 38 let – to je obrovská zkušenost. Co se za tu dobu změnilo?

Ten rozdíl je veliký. Když jsem se začala věnovat kariéře, moc imigrantů tu nebylo. Tehdy se lidé dívali na imigranty jako na lidi, co přišli s něčím novým a zajímavým, byť se k tomu řadily i negativní věci. Lidé byli zvědaví. Dnes je to drsnější, mnoho se jich rozhodlo, že s imigrací nesouhlasí. Zatvrdili se a nechtějí vidět, že jejich cílovou skupinu tvoří jednotliví lidé. To se samozřejmě netýká všech, především ne těch, kteří si zvolili práci s uprchlíky.

U nás v Česku, kde se přiděluje několik stovek azylů ročně a kde je velmi malé množství muslimů, panuje velký strach z migrantů. Na Slovensku nedávno proběhly volby a vysoko se umístily strany s protiimigrantskou rétorikou. Jaká je atmosféra ve Švédsku?

Těch, co se staví proti uprchlíkům, je bohužel i ve Švédsku více, a bohužel to tak je v hodně evropských zemích. Nejde o žádnou malou lokální antiskupinu, vypadá to spíše tak, že to pociťují všechny země, což je děsivé. Uprchlíkům musíme pomáhat, především těm, co utekli před válkou, ale politici musí také chápat ty, kteří se jich bojí a odvážit se promluvit si s nimi. Jak jsem řekla, ve Švédsku se veškerá kritika imigrace umlčovala a ve výsledku to způsobilo vznik nespokojených politických stran, které spojuji nacionalistické a fašistické myšlenky. To mě opravdu děsí. Ve Švédsku také nemáme od politiků žádný konkrétní plán integrace. Mluví se o tom, jak je důležité naučit se švédsky, získat práci a bydlení, ale co se týče strachu, který zmiňujete, strachu z příchodu jiných náboženství a kultur, na to žádné konkrétní plány nemáme. A věřím tomu, že spousta lidí chce probrat právě tyto otázky. Na imigraci se můžeme dívat jako na velký problém nebo na velkou výzvu. Potkávám se s lidmi, kteří jsou součásti skupiny uprchlíků a rozhodli se, že to budou brát jako velkou výzvu.

Z pohledu ze střední Evropy to vypadá, že Švédsko má naopak ve srovnání s Českem promyšlený plán integrace. Vy teď říkáte, že to tak není. V čem jsou jeho hlavní slabiny?

Promyšlený byl, ale v té době, kdy byl počet uprchlíků zvládnutelný. V poslední době se často dotýkáme např. kvality ubytování pro děti a mládež. Mnoho škol jejich příchod překvapil, nemají či nedostaly potřebné zdroje. Funguje tu organizace, která má dohlížet na činnost v HVB. Až do roku 2015 bylo ve Švédsku asi 450 těchto domovů, od ledna 2016 jich je otevřených asi 700. U těch nově otevřených nikdo neví, zda je nabízené ubytování dobré, či ne. Dříve byly tyto domovy striktně kontrolovány, musely dodržovat přísné zákony a postupy, což už více či méně neplatí. Děti a mládež jsou umisťovany v neověřených domovech, často pak nastává situace, kdy se musí přestěhovat. Což je proti dobré integraci těchto mladých příchozích, protože ta vyžaduje naopak klid a stabilitu.

Když mluvíte o strachu z jiných náboženství a kultur, které současný plán integrace nezohledňuje. Jak to přesně myslíte?

Když švédské úřady mluví o integraci, jde nejčastěji o to, jak se mají uprchlíci zapojit do společnosti. Nemluví se o tom, že se Švédi mohou bát, že jim uprchlíci seberou práci, že mohou mít strach z muslimů a „divných“ kulturních zvyklostí uprchlíků jako polygamie, vražda ze cti, pohled na ženy atd. Tedy nediskutuje se o tom, jak proměnit postoje Švédů. Švédský strach je namísto toho automaticky pokládán za rasismus.

Aktuálně.cz na základě rozhovoru zpracovalo článek o situaci nezletilých migrantů ve Švédsku, který najdete zde.

Ze švédštiny přeložila Lucie Podhorná.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kateřina Čopjaková